Homosexuál, buzerant nebo teplouš?

Tři asi nejčastější pojmenování pro muže, kterého přitahují muži. Přičemž jen to první je slušné a marně pátrám v paměti, jestli existuje ještě nějaké podobné. Naopak každý zná spoustu dalších hanlivých variací, kterými ukazujeme náš přístup k těmto lidem. Proč vlastně?

Je tak snadné někoho zaškatulkovat: tím si dotyčný zjednoduší práci s poznáváním samotného člověka a je s ním velice rychle hotov. Vždyť on je žid, komunista, anarchista nebo buzerant... A tím si onen člověk snaží vyvážit svůj komplex méněcennosti, protože jiným způsobem toho člověka trumfnout nedokáže.

Jenom nízký a v podstatě ubohý člověk se vysmívá někomu, kdo je jiný, kdo je nějakým způsobem handicapovaný nebo kdo prostě jinak "vyčnívá" z onoho šedého průměru většiny. Je s podivem, jak jsou tyto "malosti" v naší společnosti zažrané: pokud nás to nevydražďuje přímo k nevraživosti či násilí, tak minimálně se těmto "jiným" lidem (a někdy jiným pouze tím, že jsme si je tak označili) posmíváme.

Píši tady o tom proto, že jsem včera shlédl na ČT1 další díl dokumentu Třináctá komnata, tentokrát s Milanem Heinou. Jméno tohoto pána mi věru nic neříkalo, ale o to zajímavější pro mě ta půlhodina byla. Bývalý moderátor, šéf pražského divadla Ungelt a ... homosexuál.

Myslím, že teď na jeho jméno už nezapomenu, protože to, jak vyprávěl o sobě, o svém životě, o své homosexualitě, tak to mi tedy zaimponovalo. Žádné pohledy stranou, žádné složité hledání slov, žádné uhýbání ani před těmi nejintimnějšími otázkami. Pan Heina ukázal, jak kultivovanost a člověčenství může přemoci i to nejtěžší ocejchování. A to hrdě a se vztyčenou hlavou.

Klobouk dolů, pane Heino!

*******************************************
***************************
************