Volby nebo demonstrace?

Pod titulkem „Duch protestu ovládl střední Evropu“ píše Martin Ehl na ihned.cz o současných demonstracích ve střední Evropě.  Podle demonstrantů přestali politici dělat svou práci, Opravdu?

Komentář Martina Ehla končí poněkud fatalisticky. Lidé přestali věřit politikům a politice. Po téměř třiceti letech přechodu od autoritářského státu k liberální demokracii to působí jako fatální zpráva. Protesty jsou však spíše výrazem zoufalství. Zatím. Ne nadarmo se říká, že šéf polské vládní strany Jaroslaw Kaczyński se ze všeho nejvíc bojí pouličních protestů. Dají se využít k čemukoliv a stát se při nich může ledasco. Moc se zatím ještě neválí na ulici, ale ulice získává čím dál více moci.

Zdá se mi, že generalizování typu „lidé přestali věřit politikům a politice“ se nezakládá na pravdě. Především, například nedávné volby v Maďarsku byly provázeny nebývalou volební účastí. Následné demonstrace v Budapešti především ukázaly, že se lidé volící ve volbách poražené strany, nechtějí smířit s volebním výsledkem.  Hnutí FIDESZ obhájilo těsnou ústavní většinu a hlasovalo pro něj asi 50% voličů.  Demonstranti poukazují na to, že „jenom“ 50% a přesto má FIDESZ ústavní dvoutřetinovou většinu.

Podobně argumentuje i česká opozice, když podle ní hnutí ANO získalo „jenom“ 30% hlasů a počíná si, jakoby získalo většinu. Problém je opět v tom, že strany, které se dobrovolně prohlásily za „opoziční“ a nechtějí s vítězem vůbec jednat, jsou nakloněny spíše víře v to, že se stane zázrak a o ony náhle posílí a vyhrají s 30% další volby. Tyto představy a „naděje“ stojí za situací, že ani půl roku po volbách není jasné, jaká vláda s důvěrou v Česku vznikne.

Problém tak není v tom, že by lidé přestali obecně věřit politikům. Demonstrace proti vládě nejsou znamením nedůvěry politice, ale odporem proti vládě, která vyšla z voleb. K demokracii ale demonstrace patří, o tom není pochyb. Problémem organizátorů protestů je však to, pokud si chtějí pomocí demonstrací a protestů vynutit změnu vlády, založené na volebním výsledku.  Takový pokus probíhal a ještě probíhá na Slovensku po vraždě novináře a jeho snoubenky. Smrt dvou mladých lidí byla na počátku největších protivládních demonstrací na Slovensku od rozdělení Československa. Požadavek byl jasný – vláda na koaličním půdorysu z posledních voleb měla padnout a vzniknout jiná. Představitelé vládního hnutí SMER  to považovali za pokus o státní převrat a situace nakonec skončila rezignací premiéra Roberta Fica a vytvořením vlády na koaličním půdorysu s jiným premiérem za vládní stranu SMER.  Vláda tak sice padla, ale nevznikla nějaká jiná vláda. Demonstranti získali „pouze“ skalp premiéra a ministra vnitra.

K demokracii tedy demonstrace patří. Nejsou a ani nemohou být alternativou k volebním výsledkům. Na otázku v titulku lze tedy odpovědět takto:  Volby nebo demonstrace- NE, volby a demonstrace – ANO. Základem pro vládní odpovědnost prostě zůstávají volební výsledky.  Obrovské demonstrace, které v Československu, hlavně v Praze, proběhly na podzim roku 1989, vedly ke změně režimu od komunistické diktatury k demokracii. Komunisté byli donuceni vzdát se privilegované moci a z ústavy byla vyškrtnuta „zázračná formulka“ o vedoucí úloze KSČ. Všechny vlády se pak od roku 1990 vždycky opíraly o volební výsledky.  Bylo by krajně nezodpovědné hazardovat s demokracií, protože ve volbách může vždycky vyhrát jenom jeden. Bonmot o tom, že „ulice získává čím dál více moci“ ale nesmí být záminkou k nerespektování výsledků voleb.  Spíše by to mělo být chápáno jako nutnost politiků a politických stran naslouchat svým voličům a jejich názorům. Rozhodně to není převzetí moci ulicí. Takové okamžiky patří k revolucím, a ty obvykle končí nedobře až tragicky.