COVID-19 : Kritika přírodního výběru

Stále častěji čtu komentáře o tom, jak jsou opatření proti čínské chřipce přemrštěná, jak omezují lidská práva a jak vlastně tímto způsobem směřuje společnost k totalitě. Je to chvála přírodního výběru!

Ať chceme nebo nechceme, současná pandemie čínské chřipky má za sebou již desítky tisíc zemřelých.  Je možné, že statistiky jsou zfalšované (jak tvrdí neúnavná zpravodajka ČT v Číně Barbora Šámalová), nebo zahrnují i osoby, které „zemřely s nemocí COVID-19“, ale na něco jiného (infarkt, mrtvice apod.). Nicméně, pokusme se představit si situaci, kdy by lidská společnost proti pandemii neudělala vůbec nic a nechala by jí tak zvaně „projít“ populací. Toto ostatně byla teze britské vlády, že tím britská společnost získá „kolektivní imunitu“.

Máme k dispozici příklad, jak by to teoreticky mohlo vypadat, a to na příkladu Itálie, nyní Španělska. Nemoc se tam šířila ve formě „rýmičky“ a že jde o čínskou chřipku, se zjistilo až potom, co někoho napadlo testovat „rýmičku“ na nemoc COVID-19 ,jakmile v severní Itálii začali po desítkách umírat starší lidé. Existují názory, že se i v Itálii začala tato nemoc šířit na konci loňského roku, tedy mnohem dříve, než se myslelo.

Luboš Motl si dovolil při kritice postupu „Západu“ vůči šíření čínské chřipky napsat tuto „větičku“ : „jisté množství velmi starých nebo nemocných lidí odejde o několik týdnů nebo měsíců dříve, než by odešli jinak“. Podle Motla tedy není nutné podnikat proti viru žádná opatření, natož ta, která se promítnou do poklesu HDP a ovlivní tak ekonomickou sílu státu.  Co na takovou „argumentaci“ říci? Přiznám se, že jsem už dlouho nečetl tak specificky jasnou podporu přírodnímu výběru v dané věci. Na rovinu – jsem v kategorii seniorů a tudíž patřím k těm ohroženějším. Přiznám se bez mučení, že osobně bych raději z tohoto světa odešel o několik měsíců později než dříve. Ach ano, nakonec odejdeme z tohoto světa všichni – „dříve nebo později“ – a jsem pevně přesvědčen, že každý z nás si přeje být tu mezi svými co nejdéle (kromě sebevrahů a psychopatů obecně).

Co se stalo v Itálii? Lidé tam najednou umírali po stovkách denně, zdravotníci pro ně neměli buď žádné podpůrné prostředky nebo, pokud je měli, volili,  komu je poskytnout a komu ne. A jaksi automaticky se podpůrné prostředky dávaly lidem mladším, kteří mají větší naději na přežití. To je de facto válečný stav – ti starší lidé umřeli dříve „jenom“ kvůli tomu, že nebylo dost podpůrných prostředků (kyslík, ventilace, mimotělní oběh). Skutečně se vám tento typ přírodního výběru líbí? Italská vláda pak přikročila k zákazu pohybu, nicméně v situaci, kdy už byla virem populace promořená, a lidé umírali a umírají stále. Na příkladu Itálie tak lze dokumentovat, co by se stalo, pokud by státy přistoupily ke hře „silnější přežije“. Podobně to dopadá i v Íránu, kde se nemoc nekontrolovatelně šířila, tady s poučením nejvyššího duchovního vůdce, že je to „americký vir“ a Íránci ho porazí.

Další otázkou, kterou nastolil například bývalý prezident Václav Klaus, je to, zda je správné usilovat o nadřazenost medicínského přístupu (medicínský absolutismus) nad potřebami společnosti, pokud takový přístup zásadním způsobem neguje hospodářský růst. Zase jde nejspíše o míru. Všichni víme, že jsou dnes léky na relativně vzácné nemoci dětí (svalová atrofie), a ty jsou nesmírně drahé. Někdy je pojišťovna proplatí, jindy ne a na zaplacení léčby se pořádají sbírky mezi lidmi. Víme, že léky jsou drahé a tudíž, že lidský život je nesmírně drahá záležitost. Zdraví se nedá penězi vyjádřit.

Přesto, pokusme se i v tomto směru udělat jakousi kalkulaci záchrany života. Česká vláda navrhla zvýšit schodek státního rozpočtu o 160 miliard korun, a to proto, aby mohla hradit některé náklady firem a ulevit na daních. Pokud by se současnými omezeními podařilo snížit počet zemřelých v Česku jen o 1000 osob, je to 160 milionů za jeden lidský život, pokud by to znamenalo záchranu 10000 lidských životů, 16 milionů na jeden život. Je to hodně nebo málo? A nechá se vůbec takto život člověka vyčíslit?  Nebo jsme mohli na jakoukoliv akci proti šíření viru rezignovat, ekonomika mohla běžet svým tempem a zemřelo by možná deset tisíc seniorů (kteří by, jak píše Motl, stejně dříve nebo později zemřeli). Mohli bychom to eufemisticky nazvat „daň za ekonomický progres“. Byl by to „přirozený proces“, v němž by přežili jen ti silnější a zdravější.  Chtěli bychom v takové společnosti fakticky žít?