Jeden úplně obyčejný lidský článek o komunistech, bratrech Mašínových, jejich odkazu a odkazu našich prarodičů.
Zbytečně mi média bijí klíny do hlavy. Pro mne zabít svázaného a omámeného nepřítele je zbabělost. I v ringu, když se soupeř odpočítává, nesmí se na něj sáhnout.
Mimo to zdůvodnění, že páni Mašíni zabili někoho proto, že si přeci na to pořídili zbraně, to pro mne zavání výzvou pro psychiatra. Co je mi vůbec nejvíce líto, to je pak heroická chlouba pánů Mašínů, že oni zabíjeli své oběti proto, že byli komunisty.
Moje babička také byla komunistka, dokonce tak zaujatá, že si z ní i její třídní učitel dělal před celou třídou legraci a říkal jí: Ty jsi s komunisty? S těmi, co říkají, co je tvoje, to je moje, a co je moje, po tem ti nic néni? Babička si z toho výsměchu utrpěla trauma, protože mi tuhle historku každé prázdniny opakovala, mnohdy i vícekrát.
Moje babička byla tehdy nešťastná, ale mnohem nešťastnější byla, když se ztratila její komunistická legitimace. Musela si, aby toho nebylo málo, ještě ode mne vyslechnout zlomyslné pubertální pošklebování a jistě jí neunikly kukuče s očima v sloup a úšklebky za zády, které se jí namísto politování dostaly od její dcery, mojí mamky.
Babička ale veškeré ústrky za svou víru v komunisty přežila ve zdraví až do své smrti. Dokonce i se svými sestrami, jednou katoličkou, druhou evangeličkou, žily spokojeně pár let pod jednou střechou, i do kostela někdy s nimi zašla.
A to vždy říkala: „Kdyby mně co řekli na schůzi komunisti, tak já jim řeknu, že jsou to moje sestry a já je mám ráda a do kostela s nimi chodit budu. A basta.“
Měla jsem ráda svoje dvě věřící pratety i svoji komunistickou babičku, tu samozřejmě nejvíce. O prázdninách jsem navštěvovala všechny tři. Jak už to s babičkami a vnučkami bývá, co bylo babiččino, to bylo i moje, a co bylo moje, to jsem si sobecky hlídala.
Ale svoji babičku jsem měla opravdu ráda. Už proto že se mne s dědou ujala, když rodiče mne nechtěli, ale potrat mámě nebyl povolen. Jsem upřímně ráda, že se nenašel nějaký trouba, který by mi zabil babičku jen proto, že byla komunistka a pracovala na poště. To by mi vzal kus života a možná i celý. A krom toho – kolik bylo takových zlých komunistů, jako byla moje babička?
Možná udatným Mašínům nikdo neprozradil, že nesouhlasit s dogmaty, státním zřízením, či nějakým ismem se dá i bez zabíjení těch, co jsou jiného názoru. Možná jim nikdo neprozradil, že svoje životní postoje mohou vyjadřovat v průběhu mnoha desetiletí po celý svůj život, aniž by museli zabít svého ideového nepřítele, nota bene, leží-li on u jejich nohou spoutaný a bezmocný.
Možná nepochopili, že zavražděním státního úředníka, byť obětí bylo sedm, nebojovali s režimem, ani jeho ideologií, ani neproklamovali jinou ideologii, ani se nepokusili zavést jiný režim. To, co udělali, byla vražda … několikanásobná … pro osobní prospěch jich samotných.
Mimo to mně připadá docela podivné, že se najdou lidé, kteří tohle nechápou s nimi. Sledují snad nějaký společný prospěch, na příklad tučné odškodnění za újmu z emigrace a života v zahraničí, za které údajně může komunismus?
