Mám ho! Krásně žlutej, jezdí dopředu i dozadu a má dokonce zástěrky za koly a přídavnou zadní mlhovku pod nárazníkem. Tak je dokonalej! A hlavně můj.
Tedy je už můj druhý stejného druhu. Stejné značky, typu i barvy. Prvního jsme koupili v polovině devadesátých let a sloužil nám moc dobře. Odvezl jen za odměnu v podobě mixu nejlevnějšího benzínu a oleje M2T strašnou spoustu věcí, jeho kombi dveře na zádi pozřely opravdu neskutečné předměty.
Také jsme si jej považovali, nechali jsme zavařit obligátní prorezlé otvory na podbězích, vyměnil jsem pár kabelů do zadních světel, ale to bylo tak vše, co kromě pravidelného tankování a promazání potřeboval. Plánovali jsme jej používat tak dlouho, než si budeme moci dovolit nějaký to výkřik moderní techniky od německého koncernu z Mladé Boleslavi. Což jsme odhadovali tak na šest, sedm let.
Osud mínil jinak. Babička s dědou nám po jarních prázdninách nabalili děti, jejich kola, spoustu zavařenin a jiných potřebností a my jsme vyjeli. To se vše v pohodě za děti do kufru vešlo. Kdo znáte tu rovinku mezi Kaplicí a jejím nádražím víte, že tam je devadesátka normál. Před námi jel o mnoho pomaleji moskvič, už od pohledu orvaný jak kdyby sem dorazil přímo ze Sibiře.
Předjíždím, míjím jej, a vtom změní směr... Rána, nemůžu auto udržet na silnici, jakkoli bych chtěl, řítíme se přímo do levého příkopu proti stromu. Trvalo to snad vteřinu, spíš i míň, ale stihnu zařvat držte se! Naivní, druhá rána byla o mnoho silnější. Motor ztichl, neslyším ani nikoho jiného.
"Jste v pořádku?!", žádná odezva.
"Jste v pořádku?!", zoufale opakuji.
"Já jo, jen ruka", odpoví žena, ale děti vzadu pořád nic.
Otevírám dveře, vystoupím, potom ty zadní za sebou a vidím jen pohled jakoby z kufru, kola, zavařeniny, batohy, to vše tam kde měly dětí mít svoje nohy. Horečné odhazuji všechno, abych se k nim dostal. Tak tyhle vteřiny bych nikomu nepřál, to byly nekonečné chvíle.
Ale s dobrým koncem. Byly tam, obě, namačkané měkkou částí zadní sedačky do malého prostoru, ale živé a zdravé, "pouze" v mírném šoku což potvrdila nakonec i osádka záchranky z Krumlova, která během minut dorazila na zavolání majitele onoho moskviče.
Mimochodem, ten neměl ani technickou, ani funkční cokoli včetně blinkrů a zrcátek, takže na jeho poslední cestě na vrakoviště nalevo od hlavní silnice na Kaplici nám nemohl dát najevo, kam chce odbočovat. Bohužel tím odsoudil ke stejnému osudu i našeho tehdy ještě svěžího Warťase.
Zachránil nás, náš žluťásek.. Traverza na předku a měkké čalounění sedaček vzadu nahradily to, co je dneska běžné: airbagy a dětské sedačky.
A dneska ho opět mám, pro připomínku. Vždycky si na jeho poslední i předešlé jízdy vzpomenu, když se zadívám na svoji sbírku modelů aut, která jsem kdy měl, kam ode dneška konečně patří.
