V dnešní multikulti Evropě aby si vážně dával člověk pozor na jazyk, protože co by mu neprošlo doma, možná bude i odsouzeno na jih od české kotliny. A co se přímořské módy týče, tam si též dejte bacha.
To potom pomůže od trapasů, nejen u moře. Odjel jsem za slanou vodou. Teplou. Přiznávám, že ne úplně dobrovolně, ale nakonec jsem si řekl, proč ne, po půlstoletí života by možná měl člověk-já zkusit i doposud odmítané. Odjel jsem bez kabelu. Odjel jsem s jedněmi plavkami.
Takže můžu fotit, ale nemůžu bez cizí pomoci odesílat pravidelná hlášení domů. Ovšem, nejsem tu sám, a tak jsem pomoc bližních očekával. Omladina sice nemá foťáky (s kabelem či bez), ale zato oplývá chytrými founy, které je jistě dokáží nahradit.
Bluetooth, to je to zaklínadlo, na které spoléhám. A taky na neteř, krásnou slečnu lepých tvarů i nevinných 14-ti let. Takto holčičku, kterou jsem ještě nedávno držíval v náručí. A ona mi teď bude mentorovat ohledně nejpozdější elektroniky....
"Verunko, prosímtě, foť i za mě, jo, nemám s sebou kabel.", ještě prošlo bez komentáře, což jsem považoval za souhlas. A když viděl, že fotí, osmělil jsem se brzy víc.
"Veru, hele, fotky snad už nějaký pěkný máš, pojď se spárovat."
"Strejdo, teď nee, píšu si s Tondou, počkej do odpo, jo?", byl jsem odbyt ráno.
To by tak nevadilo, to bylo v útrobách penzionu, ale odpo...
"Verunko, pojď se konečně spárovat, vždyť víš, že už to potřebuju", naléhal jsem na ní na veřejné pláži. Ale já jsem fakt slíbil hlásit domů pravidelně...
"To to fakt nepočká do večera, strejdo?! Ty jsi hroznej." zvýšila na mě dokonce hlas.
A tohle určitě v tom plážovém mraveništi slyšel a hlavně česky rozuměl kdekdo, což mi potvrdil letmý pohled okolo. Nejméně tři lehátka se na nás otočila pohledy, z toho jedno i tělem. Zažehlil jsem to doufám nevinným pohlazením děvčátka po vlasech a tím, že jsem hodně nahlas připustil: "Ne , nepospíchám, třeba až zejtra, jo?"
Anebo ty plavky. Mám značkové, adidas, ale jak to tak vypadá, ta paní co mi je doporučila a prodala, neměla úplně odhad chlapských velikostí. Jsou mi malé. Což jsem zjistil až ve slané vodě, ale co tam, tam by to ještě šlo, ale nejvíc se to projevilo u stánku se zmrzlinou.
Zaplatil jsem spousty euro za málo zmrzlé smetany, ale kdo by to taky nezaplatil, když ta dívčina za pultem se na mě celou dobu tak hezky usmívala a klopila cudně zrak. Fakt jí to slušelo.
"Tati, máš asi vadné plavky." takhle korektně mne upozornil až po zaplacení starší dvojče. Jistě , mohlo se mi stát cokoli, třeba mě napadla bílá skvrna na zadku od mořské soli, či naprasklý šev na boku, ale skutečnost byla horší. "A máš to už od penzionu."
Víte co? Učte děti říkat pravdu. A ať jí říkají rychle, hodně rychle!
Třeba takhle: "Tati, kouká ti levá koule!"
Ale je tady hezky....
