O jedné velké touze

Jo, po velkém ptákovi toužila moje žena už asi pět let a pořád o tom mluvila. Tedy ne úplně pořád, jen když jsme jeli na jih.

Prosím, nehledejte v tom nic lascívního, Máme chatu na jihu Čech u třeboňských rybníků a jí se zachtělo kýče v podobě velikého ČÁPA. Nejlépe kovového. Takže každá cesta na víkend či dovolenou se víceméně nesla v duchu debaty, že už by se ten pták mohl někde sehnat, jak by asi mohl být veliký a zase naopak, že je to kýč a že ho nepotřebujeme a že bude okolí hyzdit a žabičky na břehu se jej budou bát a tak.

Stalo se to tak trochu tradicí a tak trochu zvykem co sám sebou vyhnívá až nám racionálním členům posádky už ani nepřišlo divné to maminčino, jo , lidi, takovej čáp, ten by nám tam slušel... Takhle jsme prostě na chatu jezdili roky. My chlapi skeptičtí ke koupi plechového opeřence, děvčata nadšená představou umístění ptačího zástupce u nás před haciendou.

I letos. Dojeli jsme tam prvně v květnu, okenice otevřeli, pavučiny vymetli, dokonce někým rozkopaný gril na pláži poopravili, pak se vrátili v červnu, došolíchali vnitřky, v červenci začali dovču naplno, ale nakonec jsme si stejně vyslechli to obligátní: jo, ale kdyby tady tak mohl být ten čáp...

Tolik let to trvalo, tolik let Ivanka jezdila marně tu do Třeboně, tu do krajských Budějic, tu do okresního Hradce a nikde ptáka jejích tužeb neměli. Až teď. Vojtík, jinak to synátor má nový pas, víte, Ne ten ofiko, ale pas Rožmberského dominia a do něj potřebuje nutně krásná razítka z různých jihočeských destinací. Hezká to vlastivědná hra, řeknete si.

Zkrátím příběh. Toužebné potencionální razítko třímala v ruce též úřednice muzea v Netolicích. Nuž zajeďme tam, prosím, otče, berana potřebuji. Vojtovo dvojče Vašík naviguje, kam to píchnout, protože zaparkovat před muzeem není kde, poodjížím tedy o kousek dále po náměstí jihočeské perly a tu na mne žena křičí: "STŮŮŮJ!!! Tánhle mají čápa!!!"

Samozřejmě zabrzdím na fleku aniž chápu proč, jsem celkem zvyklý poslouchat bez vysvětlení a ona mi ukazuje na vietnamský krámek přes náměstí, ve výloze vidím kdeco, ale nápis POTRAVINY nevěstí zrovna prodej ptačích rekvizit. "Jdeme tam", každopádně praví žena a vytahuje odhodlaně kreditku, natěšenou dcerku ze sedačky a kráčejí všechny tři za koupí století..

Zbytek už vím jen z jejich vyprávění a z pantomimy, kterou jsme mohli sledovat před výlohou. Přetahovaly se tam tu o čápa, tu o husu s housaty, které prý oboje byly jen neprodejnými rekvizitami, ale nakonec česká urputnost a vietnamský smysl pro obchod zvítězily. Máme čápa.

Lidi, je kovovej, velikej, má obrovský červený nos, teda zobák a cestou zpátky na chatu dostal jméno Jonáš. Neptejte se mi proč, nevím, asi proto, že téměř všechna ostatní divná jména už u nás lidi, zvířata i věci mají....

P.S.: A Vojtík ta kýžená razítka má též,... ať žije léto!