Syrské (kurdské) město Kobani je, jak se zdá, již plně v rukou islamistů a ti se vůči poraženým chovají přesně, jak se dalo předvídat. Krutě, nemilosrdně, zvěrsky.
Ti, co nestihli před krutovládou IS utéct, mají na výběr mezi smrtí a pomalým umíráním. Skutečné pomoci se nedočkali ani od sousedních Turků ani od západního světa. I to se dalo předvídat.
Pro Turecko bylo příliš těžké se rozebrat v pravidlu, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel a Západ, ten civilizovaný Západ, jehož představitelé mají jindy plná ústa lidských práv, hájení svobody a demokracie, ten má svoje vlastní strategické cíle.
Aspoň americký ministr zahraničí, ministr vlády pana prezidenta Obamy, jinakto držitele Nobelovy ceny míru, ten to přiznává jasně. „Jakkoliv je strašné sledovat, co se v Kobani děje, je třeba držet si odstup a rozumět strategickým cílům.“, nechal se John Kerry slyšet.
Blíže nám ony strategické cíle nepřiblížil, takže si je můžeme každý interpretovat po svém. A já tomu tedy laicky, bez všech těch zpráv tajných služeb a diplomatických předsudků rozumím asi takhle:
Už jsme se poučili, že v muslimském prostředí demokracii a vládu na náš způsob nezavedeme ani po dobrém ani silou. Už víme, že bylo chybou svrhávat jakkoli kruté samovládce a podněcovat obyvatele muslimských zemí k revolucím. Už určitě nebudeme nikam posílat svoje pozemní síly. Na území, jehož hranice zatím ještě nejsou stanoveny přesně (ale pracujeme na tom) necháme Muslimy, ať se s ostatními Muslimy vypořádají po svém a budeme tomu jen přihlížet a dbát, aby ony zatím nestanovené hranice nepřekročili. Času i Muslimů dost, vzájemné vraždění může trvat léta. Až bude konečný vítěz znám a vládce Islámského státu o to bude stát, budeme s ním jednat. A začneme se zase dopouštět našich staronových chyb. Vyměňovat svoje ideály za ropu, korumpovat špatné proti horším a bláhově se domnívat, že se to všechno neobrátí proti nám samotným v našich vlastních zemích.
Vůbec neříkám, že taková strategie není legitimní. Možná dokonce vyjadřuje okamžité zájmy euroatlantického civilizačního okruhu lépe než pseudohumánní vývoz demokracie do naprosto nepřipravených zemí anebo vyzbrojování našich budoucích nesmiřitelných nepřátel. Možná, ale řekněte nám to, prosím. Zanechte keců o vyšších lidských cílech, svobodě jednotlivců a nezadatelnosti lidských práv. Povězte jasně, že nehodláte zakročit proti zlu, dokud je čas a že váš vzkaz jeho nositelům zní: co si budete dělat a jak si budete vládnout tam u vás, je odteď vaše věc, jen nám dejte pokoj.
Potud to možná bude fungovat. Ale spíš ne, protože tihleti Oni, co teď dobývají a plení Kobani nám pokoj nedají. Nikdy. Nikdy, dokud poslední z nás bude dýchat, dokud poslední z nás nekonvertuje k islámu, dokud v poslední (i české) vesnici nebude platit právo Šaríja, nedají pokoj. Jen budou křivopřísežně zneužívat naší slabosti a vstřícnosti a pomalu, pomaličku nahlodávat náš civilizační pořádek. Jako dosud. Jako to činili všichni barbaři v dějinách než ovládli ty dosud rozvinutější a zakrňující.
Čas na to mají, lidské i jiné zdroje také (včetně pátých kolon v našem týlu), fanatického odhodlání na rozdávání a hlavně mají....VÍRU. Tu víru, které se naopak nám, zaslepeným taktickými a strategickými cíly našich "vůdců" a ukolébaným relativním blahobytem a iluzí trvalého míru, tak bolestně nedostává.
