Léto daleko na obzoru, ledoví muži za oknem, rozmělňování obecných restrikcí jen chaoticky pozvolné, toť není zrovna kombinace okolností příznivá pro výlet, jakkoli slibný a dobrodružný.
Bude pršet, nebude? Je to ještě pořád na zimní bundu nebo už ne? Mám si vzít roušku opravdickou nebo jen tu fotogeničtější? Už když mi předevčírem řekla do telefonu, ať zvednu zadek a přijedu naši záležitost probrat osobně, kladl jsem si podobné otázky. A když slibovala, že můžeme spojit užitečné s příjemným a že mi ukáže krásy okolí, to už jsem pochyboval skoro nahlas.
Jak by tak asi mohla Polabím ohromit zeměpisně mě, kluka ze Šumavy, který navíc zblízka potkal i exotické Tatry blahé federální paměti, v učebnicově nudně plochém kraji zdobeném tak akorát lány řepky a semtam nějakým elektrárenským komínem, ne?
Ale co, ukecala mě a lístek kousek za Kolín taky nestojí majlant a když už i ty zahrádky otevřely, hlady či žízní snad na východ od Prahy neumřu.
Cesta nezklamala, trať rovná a kopec jsem nezahlédl ani z okna, ani na obrazovce přede mnou. Přijel jsem načas.
"Máš hlad nebo se napřed trochu projdeme?", hostitelka zatím dobrý, catering zdá se bude zajištěn.
"Klidně procházku. Co mi ukážeš, jsem hrozně zvědavej, ale bral bych nějakou vyhlídku, mám tady u tý řeky, co nelegálně vzala jméno naší Vltavě, pořád pocit žabí perspektivy", pýcha rádoby horala chce prostě ven, a to hned...
"Jasně, vezmu tě na Kuňku, tam je krásnej výhled."
Kuňku? To bude asi nějakej místní rybník. Polabské Lipno počítám. Jedem.
Bravurně vykličkuje krajským velkoměstem a najednou jsme na parkovišti pod skálou jak z pohádky! A ten hrad na jejím vrcholu, ten odněkud znám!
"Rumburakův hrad", odtuší, "jediná pořádná hora tady kolem, Kunětická. Počkej nahoře", posmívá se mi téměř nahlas a není to věru naposled, co se dneska budu stydět.
"Nalevo nekoukej, jindy je tam vidět až na Krkonoše, ale dneska nic zajímavého, zato támhle napravo, podívej, Pardubice."
Měla pravdu, panoramata překrásná, ten čaroděj věděl, kde se usadit, občas nám nad hlavou přelétly české bitevníky z místního letiště, občas živí ptáci do hnízd na věži úžasně opraveného sídla šlechty, řemeslníci mezi hradbami optimisticky stloukali jeviště pro letní umění. Jestli jsem za posledních pár týdnů uvěřil sloganu, že bude líp, tak to bylo dneska a tady, vysoko nad úrodným Polabím, kterému se písemně omlouvám za jihočeskou přezíravost.
"Nalevo je ale taky docela velké město, to bude ten, že jo..."
"Jo, je, ale tam nekoukej, jsem ti přece říkala..." směje se mi teď už vážně nahlas a jdeme dolů, do podhradí na skvělý oběd.
Během něj se nejen dozvím, že kůň ve znaku města nepropaguje Velkou pardubickou, také snad napříště nezabloudím, až mě někdo místní pošle do Podsklípků a slíbil jsem, že perník odjinud už do pusy nikdy nevezmu.
Díky Johance z Pardubic jsem už v květnu l.p. 2020 měl možnost poznat, jak zoufale málo znám vlastní zemi. Třeba bude jedním z nezamýšlených bonusů řádění čínské breberky to, že víc z nás zjistí, jak krásná je a kolik netušeného můžeme objevit, aniž zamáváme pohraničním závorám.
