Atributy různých institucí jsou - jak jinak - různé. Abychom je podle nich poznali, přece. Hlubinné doly mají těžní věže, dopravní podniky jízdenky, úřady úřední hodiny, hodinové hotely (ne)manželské postele ...
... a blázince kliky. Speciální kliky. Co klikujou jen z jedné strany. A takový je správný svět, kliky jen ze strany, která se bojí té druhé.
"To je blázinec!", zařval jsem potichu, když jsem seznal, že nás zase bude o jednoho víc. Ne, nebyl jsem ve svém věku neopatrný, jen jsem si nedával pozor, s kým komunikuje po večerech moje žena. A to za trest stojí. Dlouze si povídala s majitelkou útulku pro týrané pejsky kdesi u Varnsdorfu.
A asi si řekla, proč bych měl u nás doma zůstat jenom já jediný týraný jedináček a objednala mi společnost. Je to zlato, jak ji nedávno napsala na školkové přáníčko dcerka.
Společnost, to jest vořech smíchaný z genů asi vlčáka a dobrmana, dorazila před víkendem ze Sudet včas a náležitě po dlouhé cestě naladěna. Je multitaskní. Zvládla zároveň vrtět a k tomu vyštěkat dosavadní psí první dámu. Laskominy na uvítanou vyluxovala bez známky vděku. Vychování žádné, okamžitě naskočila na posvátné "dědečkovo" křesílko.
No hrůza. Ale ty oči! Ani sirotek ze súdánského tábora se neumí podívat úpěnlivěji... To je tam snad v těch klecích učí, nebo co. No, spíš jí to naučil život...
Takže jsem se smířil.
Ale pátek, sobota i neděle jsou fuč a všední dni nás všechny prověří. Původní psí šéfka do předsíně a nová lejdy do kuchyně, misky s vodou, něco granulí a zavřít pořádně dveře. Ještě jsem si ani v pondělí ráno nevyčistil zuby a dveře do kuchyně se ladně otevřely. Vyskočit na kliku zřejmě bylo součástí kurzu.
"Honzo, paní radila dveře bez kliky", vzpomněla si žena najednou na utajovanou korespondenci.
No, to brzo a utíkám do komory pro šroubovák, abych znetvořil kování nedávno restaurovaných dveří. Našel jsem, odšrouboval vnitřní polovinu otevíradla a dokonce pak i tramvaj stihl. Do práce jsme odešli klidní, že se nemůže přes den nic stát, že holky se k sobě nedostanou.
Svatá prostoto! Po našem návratu nejenže jsou obě ne v předsíni, ne v kuchyni, ale na posteli v ložnici, v dokonalém souladu mínění o nás podřadných tvorech, ale i si přistrkaly misky s vodou k sobě! Umím si představit, jak otevřely dveře do ložnice, tam stačí vyskočit tlapkou, ale jak to udělaly v té kuchyni? Protože ta naše stará Réza toho není schopná, ani kdyby jí mladá přes sklo radila. A z druhé strany klika nebyla, přece! Leccos napovídají kousky vykousaného dřeva z futer, dokonce ze zdi okolo nich, ba i plast z kování doznal úhony, ale jak to otevřely, to je záhada...
"Já se z nich zblázním", otevřeně nakonec přiznala panička nás všech.
Tedy spíš BLÁZINEC než záhada. S klikou jen z jedné strany. Budeme ho mít, to je jasné. U nás. Doma. Co naděláte, nemusíme my lidé všemu rozumět...
