Inu, Turecko...

Neštěstí nechodí po horách, ale po nás, přiznejme si to. To jsem se snažil dlouholeté kamarádce nabídnout jako útěchu, ale asi marně. Zůstávala sveřepě na svých rasistických názorech.

     Před vánoci mi jak býváme domluveni zavolala, abych ji odvezl z terminálu 1 domů na pravý břeh Vltavy. Takhle to definuju proto, že ona je fakt divná, letí přes půl světa, ale jak přejedeme barranďák, tak se rozněžní a řekne : konečně doma. Divná, no.

     Přistála, vyčekala bagáž a když přišla k autu slyšel jsem jen : "Honzo, kreténi to jsou, jedem!"

     Už ji trochu za ta léta znám, tak jsem jen řídil a držel... se volantu. Stejně mi to řekla, jak jinak. Zatímco byla v Istanbulu za prací, exekutoři jejího bývalého jí strhli z účtu přes 20tisíc. A nezmohla nic, jak už to tak  chodí.

     Turecko se možná mění, ona ne. Létá tam pořád, má tam práci, která ji živí, proč ne. Včera mi zavolala, vracím se večer, hele Honzíku, půl šestá na jedničce, jo? Jak by ne, už se těším, co mi o tom novém sultánovi napovídá.

     Tentokrát jely kufry jako po másle a my jsme se přivítali necelou čtvrthoďku po příletu. "Ahoj Honzo, rychle domů, vlastně ne, nemusíš, průser už je hotovej." A usedla vedle mě.

     "Jsem blbá, nechtěla jsem za něj platit ty dluhy na elektrice, napsala jsem jim, ať to přepíšou na mně, ale ty debilové mi minulej tejden napsali, že když neplatíme, tak nás odpojej. A odpojili, ty bláho, já se bojím potkat s mrazákem. Já jsem fakt nemohla přiletět dřív, ta reportáž končila včera."

     Jsou to spletité cesty života, co říkáte. Dovezl jsem ji domů, vynesl kufry do patra a tak trošku za bukem čekal, až otevře lednici. Moc jsem toho neviděl, světla samozřejmě nefungovala, ale slyšel a cítil jsem dost.

     Hlavně nadávání na Turky, jako by oni za to mohli. Přišla ke mně a povídá: "Ježíš, to je humus, co mám dělat?"

     Přiznám se, že jsem nechtěl doopravdy pomoci s úklidem a spíše jsem se snažil přispět intelektuálně: "Sabinko, to se zvládne, prostě to naházej všechno do koše a pak se uvidí,"

     A pak jsem řekl onu blbost, na kterou se chytla: "A už do toho Turecka nikdy nelítej, Sabí, podívej se, jakej to má na tebe špatnej vliv."

    Já tady nebudu ani náznakem interpretovat, jako tirádu spustila, ne opravdu nepoužiji ani jednou uvozovku a nebudu ani parafrázovat, co z ní padalo, protože to nebylo ani hezké, ani korektní, ani prozíravé. Jen kdyby to zaslechl prezident Erdogan, hned by měl další důvody nazývat nás všechny tady v Evropě fašisty a nácky a vůbec nedemokraty.

     Na závěr proslovu si odevzaně sedla na práh vlastního bytu, otočila ke mně oči a už polohlasem doplnila:" Inu, Turecko, viď?"

     Nic dalšího neprozradím a Sabině jsem důrazně připomněl, že za její problémy opravdu turečtí politici nemůžou. Jistě to uznala, kaje se teď a nic rasistického už jí ani nenapadne, to jsem si jist. Protože jinak bych to na ní musel prozradit....