Pět let zpátky, jo, to se mi žilo blbě. Dneska jsem celkem za vodou, ale tehdy, bez pořádné práce, každou korunu obracet v dlani dvakrát... Ale pak se na mě usmálo štěstí.
Být panským kočím. Za stálý plat, kterým jistě brzy splatím i to kvádro a boty. Kravatu jsem měl již z minulého manželství a košili mi dala jako dárek moje paní současná. Vozit lepší lidi je dobrej džob si myslím. Bohatý lidi jistě nejsou malicherní a budou i uznalí, když jim vyjádřím naležitě tu, tu úctu a tak.
Kamarád mi k tomu místu pomohl. Sám kočíroval dost dlouho dročku a tak zná spoustu lidí, víte? A tak se dostal i sem, k téhle firmě, co vozí jen nóbl lidi v nóbl autech. A já to teď dělám taky.Jo, fakt jo. Konec s vožením odpadních kontejnerů. Nu, i když i v nich se kolikrát našlo leccos užitečnýho.
Akorát holit se prý mám každý den. Nu co, to se dá vydržet. A dneska jsem se oholil rád. Čeká mě první akce. A hned Český slavík v Rudolfínu. Jak já jsem nervózní. Auto jsem přeleštil a vyluxoval snad desetkrát. Ne, kecám, ale dvakrát to bylo.
Budeš tam přesně o půl, řekl mi šéf. A budeš čekat dokud nepřijde, někdy jim to trvá, ale ty musíš pořád sledovat jestli jde a pak teprve otevřít dveře. Nesmí to vypadat, jakože je otevříno pro kdekoho a ty nedejbože sedíš uvnitř. Ty prostě musíš otevřít dveře právě jí. Jasný? A neboj, za to čekání ti jistě něco dá. Tak se z toho neposer, ukloň se potom a pěkně poděkuj.
Nejsem blbej. Kurz jak otevírat dveře, jak pomoci při nasedání, jak nekoukat na nohy a jak nepřivřít šaty jsem přece u vás šéfe absolvoval v plné délce třičtvrtě hodiny i s praktickým tréninkem, ne? To si říkám pouze v duchu samozřejmě, navenek jen horlivě kývám znak "ANO JiSTĚ".
Za pět půl jsem byl s naleštěným fárem i botami tam. Vyšel před auto a čekal. Co kdyby přišla o něco dřív. Nepřišla, nepřišla ani přesně v půl jak se dalo čekat a já samozřejmě čekal dál. Čekal a čekal a pak mi to došlo! Blbče! Neposunuls sedačku jaks tam pořád luxoval!
A v tom okamžiku jsem ji zahlédl. Stejně krásná a vznešená jako v televizi. ONA. Moje dnešní klientka. A já mám pro ní sotva pár cenťáků místa pro nohy. Honem! Skočil jsem do auta, nahmátl sedačku a pounul ji dopředu co to šlo. Cvak! Cink! Z kapsy mi téměř obloukem vypadla zlatavá dvacetikoruna a přistála někde vzadu. No jo, to mi dala ta moje do kapsy na svačinu. Kdepak svačinu, na to jsem neměl celý den ani pomyšlení...
"Dobrý večer", soukám ze sebe a otevírám dveře až je skoro obtáčím okolo auta.
"Dobrý večer", usměje se na mě. Nádhera. Tohle je krásná práce! Dík, kámo!
"Kam pojedeme, prosím, k vám domů?", naznačuji, že adresu již znám.
"Ano, díky."
A jeli jsme. A dojeli. Bezpečně, plynule, rychle, diskrétně vzhledem k telefonátům, které jsem nechtě cestou vyslechl. Snažil jsem se, aby to tak bylo. Tak teď doufám přijde i pochvala a odměna, jak říkal šéf. Je to fakt nóbl práce.
Obíhám auto, otevírám dveře a přeji pěkný zbytek večera. "Děkuji - a hele, ze mě padají peníze!" chichotá se a sbírá dvacetikorunu ze sedačky vedle sebe, "dobrou noc." A mizí ve vile.
Za mých dvacet. Honorace. Nu, aspoň jsem se z toho neposral...
