Latina je krásná, všeobjímající, esperanto inovativní, ale angličtina je prostě angličtina. Na celém světě se tak nějak přirozeně stala na korábech imperiálních Veličenstev jazykem světovým.
Možná neprávem, možná za použití násilí, ale co jsou statistiky a historické pravdy platné španělštině, portugalštině nebo čínským znakům, ovládla ta anglina svět, je to fakt.
V naší domovině byla hýčkána i upozaďována, ale přežila též. A dnešní rodiče evidentně o tom ví, jak jsem se přesvědčil těžce dnes dýchaje do strmých Nuselských schodů, abych vysvobodil po čtyřech (konečně prezenčních) hodinách vzdělání naši N-A.
Proti mně běžel chlapec sotva tříletý ve žluté vestičce, následován paní, co byla od pohledu učitelkou mateřinek a křičela na celé Vinohrady: "Stop!, Stop now, Mark!, Now! You stop and run back up!".
Pochopil jsem při svém vzdělání nouzi opatrovatelky budoucnosti národa a zastoupil uprchlíkovi nesporně cizí národnosti cestu: "Stop Mark, please, and turn back to your nurse, you´d better do it!" přitvrdil jsem.
"Já nééci!", zastavil se sice, ale neotočil hned.
To už přiběhla i zodpovědná osoba a poděkovala za záchranu života batolete. Lámanou, přec češtinou.
Nevím, jaké rodiče má ten synek, jakého jsou původu či vzdělání, ale něco mi od té chvíle vrtá hlavou. Pokud jsou to Češi jak polena a jen chtějí vybavit potomka na budoucnost znalostí světového jazyka takřka od plenek, nevím, fakt nevím, jestli je tohle dobrá cesta. Všechny ty "cizí" školky pro české děti, školy určitě, proč ne.
Mám dva příklady ze života. Vlastního. Na angličtinu jsem začal chodit - a vážně chodit, bylo to bratru dva a půl kilometru do pěkného kopce - ve svých 10ti letech a nerad. K Američance, co se po první (!) světové válce provdala za českého legionáře důstojníka a pak s ním až do jeho smrti snášela trpké roky pod německou i komunistickou knutou a krom práce v továrně pořád dávala těm , co o to stáli, hodiny angličtiny a klavíru. Skvělá žena, skvělé hodiny živé američtiny.
Pak gympl, dva semestry a shodou osudu úžasné měsíce kurzu speciální angličtiny v Kanadě a nakonec život poddaného Jejího Veličenstva, neboli, anglinu jsem se učil i žil za pochodu.
A druhý, podle dvojčat. Ta jsme zavlekli do UK v jejich roce a tedy měli (i- pro češtinářské puritány a cimrmanology: jsou to oba chlapci... :-) ) anglický jazyk za skoro rodný, a následky si nesou dodnes. Z pohledu globálního - skvělé. Rozumějí a domluví se anglicky jak málokdo tady, dokonce i manchesterským dialektem, malinko i liverpoolským, ale... Dodneška mají trošku nečeský přízvuk a nikdy už nebudou mít ten pořádný český - no jak to česky říci - background, ty všechny české večerníčky pod kůží, povědomí "vlastivědy" a tak, ač jsme se snažili.
A proto si myslím, že pro batolata tady v Česku, kteří zde nejsou jen po dobu kontraktu rodičů, ale chtějí tady žít, jsou lepší české školky bez konverzací v jiném jazyce, nechat zakořenit pořádně mateřštinu a pak později třeba nasázet jiné stromy, aby se dorozuměli i za hranicemi. Stihnou to i bez šprechtění ve školkách. Já to stihnul, a jiní též.
