V Americe (myslím tím USA) prý si každý pamatuje, co dělal 11. září 2001. Já to vím přesně, chystal jsem oslavu 1. narozenin svého druhého syna. První se narodil dříve, v roce 1989. Chvilku před sametem.
Jsem trochu zaskočen. 29 let od listopadu 1989 a leckdo v televizi i jinde se snaží popisovat tehdejší události jako historii. No, to je mi teda síla. Prožil jsem ty dny, prožíval jsem je intenzivně, byl jsem mladý, čerstvý otec miminka. A těšil jsem se. Nadšený jsem byl z očekávaných změn, A taky jsem se bál. Moc. Jakápak teda historie? Pořád vnímám listopad 89 jako současnost. Nebo aspoň předehru, bezprostřední předehru současnosti.
Ale k nadpisu článku. Vzpomenete si, co jste dělali večer 17. listopadu? Já jo. Sloužil jsem jako nadporučík 41. brigády protivzdušné obrany státu ve funkci velitele hotovostní směny 2. oddílu protiletadlové skupiny dalekého dosahu S-200 VEGA. Laicky řečeno, hlídal jsem, který z těch imperialistických bombardérů či raket se přiblíží k hranicím Československa a pak hodlal odpálit PVO rakety. Kdo je obeznámen, ví, že to bylo na Klondajku u Dobříše.
Daleko víc se mi ovšem vryly do paměti dny následující. Zejména debaty nás, mladých důstojníků se staršími kolegy, kteří obhajovali tvrdý postup vůči revoluci. "Skončíte u zdi, za velezradu," říkali nám, co jsme odmítali byť jen připustit to si vzít samopaly, nasednout na připravené vétřiesky a jet do Prahy rozstřílet demonstrace. I to bylo tehdy na talíři. Bál jsem se. O mladou ženu, o půlročního syna, O bráchu, studenta, který na těch demonstracích cinkal klíčema. A dodneška jsem rád, že jsem to rozhodnutí nemusel udělat.
A tak mě irituje, když je tohle všechno už historie. Nerad jsem starej. Takže, jestli i někdo z Vás má podobný pocit, napište, co jste Vy dělali 17. listopadu 1989. Co jsme normálně prožili...
