Všechno je letos jinak. I ten Mikuláš a čerti. Přijdou navečer? Nepřijdou? Bojí se nákazy, nebojí? Budou mít roušky?
I tyhle otázky jsem minulý týden poslouchal od naší Andulky a odpovědi jsem neznal, leč sofistikovaně poskytoval. Koneckonců, o tom, že za oknem nějaký ten pytlík sladkostí bude, jsem si mohl být jist, že.
"Půjdeme se na ně podívat, jestli tam budou?" byla ta poslední otázka dnešního odpoledne a já přitakal, půjdeme. Ale dával jsem najevo pochybnosti, protože sám jsem nevěděl, kolik jich vyleze ven. A nechtěl jsem přiživovat plané naděje a pak sledovat zklamání dětských očí.
Vyrazili jsme. Ze školy měla dcera itinerář od spolužaček, že výskyt nadpřirozenosti bude největší na Míráku a na Tyláku. Jako ostatně každoročně. Ale letos...
Náměstí Míru bylo vyzdobené, leč bez vánočních stánků a lidí pomálu. Mikuláš žádný, rohatý ani okřídlený doprovod též ne. Přesunuli jsme se na Tylovo náměstí. Tam pár stánků bylo, ale rohatí jen občané se svítícími blikajícími rohy, stejnými jako měla nasazené moje souputnice, ovšem na rozdíl od ní, měli všichni červené. Ona jediná modré, a to byl také jediný zážitek z naší další zastávky. Snažil jsem se toho využít a povzbuzovat její sebevědomí tím, jak je výjimečná, ale nebylo to ono. Bez Mikuláše a čertů není ten mikulášský večer fakt ono. A že za to můžu tak nějak já, do té chvíle neochvějný mužský vzor rodiny, viselo ve vzduchu. Autorita v nesnázích...
"Půjdeme domů pěšky, jo? Třeba ještě nějaké potkáme." natahoval jsem situaci, ale ve skutečnosti mi šlo jen o to, aby žena doma stihla dát pytlík za okno, protože takhle brzy nás nejspíš nečeká.
"Hm, stejně nám tramvaj ujela," souhlasila rezignovaně a šourali jsme se dolů do Nuslí.
"Támhle jeden je! A má mobil!" zakřičela a měla pravdu. Bílá postava nahlas, hodně nahlas nadávala sprostě někomu na druhé straně drátu: "Kurva, kde jste! Já už tady čekám půl hodiny!"
"Asi volá čertům," odtušila Nanda taky dost nahlas a Mikuláš to zaznamenal.
A zarazil se: "Jo volám, nechtějí přijít, jsou v karanténě."
Nanda koukala dost překvapeně. Já taky, byl to od pohledu moderní Mikuláš. Telefon položil, cigaretu típnul a na krku měl veliká sluchátka. Do role nicméně zapadl hned.
"Bylas hodná?"
Odpověď jsme trénovali celé odpoledne, abych se lží neošíval, tedy se dozvěděl, že docela jo, akorát to minulý týden pokazila nečekaně ta čtyřka z češtiny.
"Tak to je dobře. A proč máš modré majáky, jsi snad policajt? Mám tady pro tebe dárek", sáhl do kapsy, "předevčírem jsem byl na výletě na Měsíci. A tenhle kamínek jsem odtud přivezl. Je moc vzácný, a teď bude Tvůj. Opatruj ho. A buď i dál hodná, protože příští rok už čerti přijdou."
A dal Aničce do dlaně malý bílý kamínek, plný dírek. Nevyznám se v minerálech, ale fakt vypadal jak z vesmíru.
Rozloučili jsme se, došli domů a zlobidlo našlo za oknem svůj lup. Pod polštář si před spaním dala kamínek.
"To byl Mikuláš, viď? A ten dárek! Takovej jsem nikdy tak vzácnej nedostala. Z Měsíce!", zadívala se zamyšleně z okna.
