Život nestojí za nic, řeknu vám. Plahočíte se, snažíte a ty dobrý a krásný roky nějak utečou a je vám najednou moc a nemáte nic.
Nemá cenu zpytovat svědomí, proč a jak jsem se dostal až sem. Do pitomýho parku v Hloubětíně, u čtyřproudovky směrem na Černý Most. Ale vybral jsem si nakonec dobře. Jsem rád sám a tady se nikomu z kámošů moc pobejvat nechce, hrozně tady každýho votravuje, jak tu furt jezděj auta. Rychle, hlučně. A ten hluk je po pár hodinách nesnesitelnej. Přes den, to by bylo jedno, většinou tady stejně nejsem, somruju někde poblíž centru. Ale v noci to vopravdu dokáže prudit. Jeden pomalu usíná a najednou hvízd, projede nějakej blázen. A sotva znova zaberete, další. A k tomu ještě ten semafor na přechodu, to pípání, brzdění aut a zase rozjíždění. Pakárna.
Ze začátku mi to taky vadilo. Ale ne tolik, co vostatním. Už tehdy, kolik je to vlastně roků, co jsem přišel vo byt, asi šest nebo tak, už tehdy jsem byl nahluchlej. A teď, po tý viróze, už neslyším skoro vůbec. A tak mně už to tolik nevadí. Klidně si chrápu na lavičce pár metrů od silnice a jediný, co mě občas vzbudí, jsou měšťáci, ale nestěžuju si, dá se s nima taky mluvit, vždyť už se za ty roky známe.
Ale voči, voči ty mám naštěstí dobrý. Tak třeba jsem našel mezi papírem do sběru asi před dvěma týdny knížku. A v pohodě ji přečetl. Bez brejlí, že jo, kde bych je vzal. V tramvaji, přes den pěkně, na světle. No lidi koukali na bezďáka-čtenáře, ptali se asi v duchu, dokonce i revizor se mě ptal, ten nahlas, co to čtu!
Knížku Kmotr Mrázek jsem našel a čet´. Vod nějakýho novináře Kmenty. Teda je to síla. A řeknu vám, asi jsem to číst neměl. Víte, já jsem byl do tý doby smířenej s tím, že si za ten svůj posranej život můžu sám. Teda jako že můžu, vo to nic. Jsem lotr, na rodinu jsem nikdy nebyl, zodpovědnost žádná, na zadní kolečka jsem taky nemyslel a moje hříchy mne prostě dohnaly, Někdo by tomu říkal osud a trápil by se, ale já jsem uvnitř moc dobře věděl, že jsem si všechno pohnojil sám. Ne nějakým óbr průserem, ale každodenním nezodpovědným hnojením, flákáním se a hříchama, abych to teda nazval trochu vznešeně.
A pak si přečtu takovouhle knížku. Kde spousta lidí je usvědčená ze zlodějen, svinstev a známe je všechny a smějou se nám dál a dodneška si sedí u těch svých koryt a ve svých luxusních vilách a vozí si prdele ve svých drahých bourácích. A o mě a vůbec normální lidi ani pohledem nezavadí a pohrdají námi. Smrdíme jim a to teď nemyslím jen doslovně.
Myslí si, že jsou něco víc, ale mně po tý knížce nějak napadlo, že vlastně jsou úplně stejný póvl jako já. Možná i horší. A začalo mě žrát, že já se tady klepu zimou na lavičce, nemám nic, vůbec nic, rozumíte, ani čest nebo trochu sebeúcty a oni mají pořád všechno. Moc bych jim to chtěl všem vrátit. Pomstít se jim za ten můj blbej život a aspoň jednou jim ukázat, že nejsou lepší než já.
A tak teď moc nespím. Postávám potmě u toho semaforu a představuju si, že v tom autě, co se blíží, sedí přesně nějakej ten popsanej nabob. Jak říkám, voči mám dobrý, kvalitní auto rozeznám na dálku. A tedy, když se mi zdá, že by to mohl být nějaký ten zbohatlický kočár, stisknu tlačítko. A pak si vychutnávám, jak ten horní desetitisíc poslušně brzdí, zastaví a pokorně čeká až já, ve špinavých šatech, vrávoravě ale s hlavou vztyčenou pomaličku důstojně přecházím. A vždycky se jim dívám do očí. Ať vidím, jak jsou zase pěkně nasraní oni. Že teď MÁM PŘEDNOST JÁ!
Můžu bejt jakkoliv unavenej, ale aspoň jednou za noc to teď dělám pořád. A budu.
P.S.: Tak se nezlobte, pokud bych snad nedopatřením zastavil takhle v noci cestou na Čerňák někoho z Vás, co jste poctiví a nezasloužíte si to. Já prostě musím, kvůli posledním zbytkům sebevědomí, víte?
