Ano, zálohové výživné, kdy stát platí samoživitelce/samoživitelovi za neplatícího povinného/povinnou, už tu bylo, konkrétně v r. 1991, kdy se mě to skoro týkalo.
Ale bylo mi to houby platné. Rozvedli nás v r. 1989 v trvalém bydlišti, Bratislavě, po jedenáctiletém manželství, děvčatům bylo jedenáct, resp. osm let. Výše přiznaného výživného korespondovalo dobu, dnes je pochopitelně směšná. Po třech letech tristního soužití v panelákovém bytě se mi s dětmi podařilo najít si v Čechách práci i s bytem. Tak jsme se odstěhovaly. Táta, Slovák, zůstal v Bratislavě. Otci dětí jsem poslala jen dopisem s doručenku číslo účtu, na které měl výživné poukazovat. A nepoukazoval. V té době jsem si myslela, že to i bez výživného zvládneme, zájmové kroužky, lyžařské kurzy i jiné školní aktivity byly prakticky za hubičku. Jenže nároky rostly. Obě děvčata nosila brýle, ceny po sametu rostly oproti mému platu. Už jsem se chystala využít institutu zálohového výživného. Jenže to se v té době týkalo těch povinných, kteří ve většině případů neplatili z důvodu, že byli pravomocně odsouzeni a kroutili v base.
A přišla rána pro nás největší. Rozdělilo se Československo (1.1.1993). Do Slovenské republiky už skoro nebyly žádné páky. Obrátila jsem se na Centrum pro sociálně právní ochranu dětí v Brně, složitě písemně ze Žlutic vylíčila naši situaci, doložila vše možné a prosila o pomoc. Posunuli to obdobné organizaci v Bratislavě. Musím je pochválit, konaly, ač to trvalo dlouho. Výsledkem bylo, že soud v Bratislavě vydal exekuční rozhodnutí, jímž mi byl otec dětí povinován částkou přes 25 tisíc korun českých. A to byla tehdy velká částka. Ovšem dlužno podotknout, že šlo o vyčíslené dlužného výživné ho až do data podání brněnskému "centru", už se nezohledňovalo uplynulé dlužné výživné během řízení, které trvalo téměř rok. Což o to, i rozhodnutí o exekuci na plat mi dávalo naději, že se nějakých peněz dočkáme. Nedočkaly. Mzdová účtárna exekuční výměr soudu nerespektovala. Už jsem neměla sílu se někde dovolávat. Obě "centra" svoji povinnost splnila, soud taky, účtařka ne.
Po roce mi na účet přistálo jedenáct tisíc Kč od povinného. Chvála bohu! Chtěla jsem to holkám nějak vynahradit. S tou malou jsme jely na víkendový pobyt do Paříže, napřesrok už tam jela ta starší na tři dny s ověřenou cestovkou sama. Už byly obě středoškolačky.
Pochopitelně jejich oprávněné nároky rostly, chystaly se ke studiu na vysoké škole. Dosáhly věku osmnácti let a bylo na nich, jestli se obrátí na soud s návrhem na zvýšení výživného. Ta starší do toho nechtěla jít, střečkovala něco v tom smyslu, že peníze nejsou všechno, chodila do čajovny, volnomyšlenkářka. Jenže neviděla, nouzi nemaje, že můj plat úřednice magistrátu stačí tak akorát. Nakonec děvčata, za mé výrazné podpory, návrh na zvýšení výživného na soud podala. Zúčastnil se osobně. Seděla jsem tam vzadu jak truhlík, jen sledovala děj. Starší dcerka byla v řeči stručná, hrdlo stažené. Ale všechna čest paní soudkyni. Obstarala si ze Slovenska veškeré možné doklady k majetkovým poměrům povinného včetně výpisu z registru motorových vozidel. A podle všeho, nebyl na tom nijak zle.
A když dostal, ten můj bývalý, původně láska na celý život, táta mých dvou dcer, před soudem slovo, jen vydechl:
"Nemožete mi dát vysoké výživné, však já platím eště na dve iné deti!"
