Když jsem do své pionýrské sukničky navlékala kdysi v minulém století pásek se skoro bronzovou sponou, která se tak zvláštně zahákovávala a byl na ní vyražen nápis VŽDY PŘIPRAVEN, netušila jsem, že vlastně nejsem připravena
ve svém životě k ničemu. Ovšem výraz "pionýr" mi voněl prérií, pod vlivem knih Karla Maye, vítr ve vlasech, kodrcající vozy, stáda mustangů a dušené fazole na plechovém talíři, které kovbojové jedí levou rukou, protože ta pravá je připravená na winchestrovce.
První blamáž nastala, když jsem jako pionýrka musela obléci tmavomodrou sukni, bílou košili a rudý šátek.Takto oblečenou by mne v reálu sepsul i John Wayne. To byl teprve začátek. V osmašedesátém jsme se jako děti dozvěděly o skautech. Záviděly jsme jim, ale pionýrský stejnokroj jsme nemohli převléknout tak rychle jako někteří dospělí kabáty. Skauti nás nechtěli. V sedmdesátých letech nás nahnali do Socialistického svazu mládeže (dnes se tomu v druhořadých médiích říká Svaz socialistické mládeže), byli jsme gymnazisté, předvoj socialistické inteligence. Ovšem nepřipraveni, čekalo se od nás asi víc. Blázniví puberťáci, sekundární pohlavní znaky řvaly a my nevěděli čí jsme. Lépe na tom nebyli ve většině případů ani naši rodiče. Radši držet hubu a krok, nevyčnívat.
Vezmu to hopem. Dospěli jsme a devadesátá léta nás zastihla v rozpuku a rozletu. Svoboda, cestování, podnikání. Ani na to jsme nebyli vesměs připraveni. Čest výjimkám. Zažili jsme, někteří, pád na hubu, malovali jsme si to, ale najednou se přestala nosit fialová saka a bílé ponožky v polobotkách. Vydrželi snad nikoliv ti připravení, ale silní, schopní a odolní, kteří na "připravenost" nespoléhali.
Střih: Loni v létě jsme se setkali s problematikou imigrace. Valí se sem kopa lidí, kteří z různých důvodů doma, v tom převážně islámském světě, nechtějí zůstat.
Tentokrát jsem ovšem prvně v životě připravena. Umím několik svět v perštině a taky dokáži své jméno Jana napsat arabsky.
