pravila ta bodrá paní v obchůdku přilepeném k naší poště, kde prodává známky, papírnické zboží, kalendáře, noviny a časáky, bez kterých prostě každá ženská nemůže existovat, když má při kafíčku chvilku pro sebe. Ona se pořád směje
a je radost si s ní sem tam popovídat, i když se to dlouho nedá, protože se za mnou ve frontě kupí jiní lidé, ne vždy na naší vlně. To jsem se rozhlížela po jejím království a povídám: "Teda pani, vždycky jsem si přála prodávat v papírnictví, a vidíte, místo toho jsem vystudovala vysokou školu!, zrovna teď jsem posílala mé paní učitelce ze základky knížku, kterou jsem napsala!"
"Vona eště žije?"
Otřásla jsem se, fakt, je mi šedesát, neuvědomila jsem si, že paní učitelka už má o křížek a něco víc, ale díky korespondenci s bývalými spolužáky z rakovnické základky vím, že naše paní učitelka češtiny a literatury Hana K. stále ještě drandí se svými pejsky.
A tak se mi to nějak vrátilo. Hana K. učila jako mlaďounká po fakultě i mého o tři roky staršího bráchu, který s češtinou zrovna nekamarádil. Jednou přinesl úkol, který mu výjimečně podepsal tatínek, a paní učitelka se zeptala: "Tvůj táta se taky jmenuje Svátek? Už se nedivím, že tak škrábeš!"
Já jsem ovšem v osmičce a devítce seděla v první lavici s pusou otevřenou, aby mi nic při češtině a literatuře neuniklo. To neuniklo ani paní učitelce a nosila mi knížky, které jsem hltala, byl to kvalitní výběr, knížky klenoty; ty, půjčené z rakovnické knihovny jsem sice četla šmahem; ale chtějte od čtrnáctky, aby si uměla vybírat.
Do dětského oddělení rakovnické knihovny jsem se přihlásila v záchvatu asi v páté třídě, paní Dykastová mi vystavila průkazku, považte, s číslem 1 (slovy jedna). Za každou půjčenou knihu se platil asi desetník, moc si to nepamatuji, ale zřetelně vím, že první má půjčená kniha se jmenovala Lovci kožešin a po jejím přečtení jsem usedavě plakala.
Pak udělali extra dětské oddělení v Nádražní ulici, včetně stolků a stoliček, mohli jste si tam číst do aleluja.Chodilo tam hodně dětí, a já pořád měla tu legitimaci s číslem jedna.
Až na vysoké škole se jednou na mne obrátil dobrý kámoš: "Čoveče, měl jsem půjčeného Krále krysu, nechal jsem ho v tašce v bufetu, ztratil jsem ho a teď mám průser, nemůžeš ho sehnat?" Co bych pro Jardu Pšenku neudělala! V dospěláckém oddělení rakovnické knihovny jsem si vybrala několik knih včetně Krále krysa. Byla jsem rozhodnuta se při vrácení přít. A ono to proběhlo bezbolestně, knihovnice zkontrolovala vrácené knížky a na Krále krysu se ani nezeptala. Prostě něco mezi nebem a zemí, jen jsem chtěla Jardovi pomoci.
Hodně dlouho jsem sháněla knihu Chrám i tvrz, až se mi to podařilo před několika lety přes antikvariát. Je to ta nejkrásnější, nejlepší, pro mne, kniha na světě. Pozor, existuje i výcuc, ovšem ta má, zvící ohromných rozměru je z r. 1946 a ten, kdo chce, si může v ní číst co hrdlo ráčí.
A na závěr? Sbohem, pane profesore (Peter O´Toole), Panu učiteli s láskou (Sidney Poitier), na shledanou, paní učitelko Hano K.
