Nikdy jsme jej neviděli, ale byl s námi asi dva roky. Žil v našem bytě, ponejvíce v dětském pokoji, cestoval s námi vlakem mezi naším bydlištěm v Bratislavě a rodinou v Rakovníku na prázdniny. Nemluvil,
ale nějakým způsobem komunikoval s dcerou. S námi ne. My, rodiče, jsme na něj museli dávat pozor, zajímat se o něj, tedy mít pořád na paměti, že Vajat je mezi námi a nesmíme jen opomíjet. Tříletá dcera to naprosto vyžadovala.
Už jsem tu psala, že to děvče zrovna moc na svět nechtělo. Ale, když už tu bylo, vzalo příležitost k novému za pačesy. Jako první malé dítě široko daleko ve velké rodině, vyrůstala dcerka mezi dospělými. Chytala rozumy, dost brzy mluvila, ale chyběl jí malý kamarád. Tak si jej našla. Byl to Vajat.
Povídala si s ním, hrála, občas jej sprdla, zrichtovala, pak mu odpustila. Ale, před námi, dospělými, byla ostražitá, Vajata si chránila, moc jsme o něm nevěděli. To jsem jen tiše poslouchala za dveřmi, abych zjistila o Vajatovi něco bližšího. Jednou omylem vyhodila malý míč z balkonu v pátém patře u nás v paneláku a to pak řvala jak na lesy: "Vajate, Vajate, přines mi ten míček!" Byla velmi nešťastná, když Vajat zklamal, chytla jsem ji a jely jsme dolů výtahem a míček přinesly domů. Hrozně se tehdy na Vajata naštvala a asi dva dny jsme o něm doma neslyšeli.
Jednou jsme takto jeli domů do Čech, naši pro nás přijeli do Prahy k vlaku autem, jen jsme v Rakovníku vystupovali z auta, babička se dcerky zeptala: "A co Vajat, kde je?" "V kufru!", pravila dcera, byla nějaká naštvaná.
Jak říkám, trvalo to do jejích pěti let a najednou se Vajat definitivně ztratil. Ti starší z nás si vzpomenou, jak já tehdy, na jeden anglický film, kde malá holčička měla fiktivního kamaráda: "Tati, sem si nesedej, tady sedí Bob!". Děti to tak prostě mají. Mým rodičům taky nikdy nikdo nevysvětlil moji hlášku, když jsem byla malá: "Než jsem k vám přišla, byla jsem v Harrachově". Vyslovovala jsem v souladu s věkem, takže žádná rr, jen cosi zkomoleného. Doma se to pak vyprávělo, nikdo to nemohl pochopit, protože s Harrachovem jsme neměli nic společného, ani jsme tam prý nebyli. Pak mne s tím zlobili a já jsem na to údajně odpovídala: "Já, Jana Sátobá?" Jmenovala jsem se Svátková.
Ten Vajat mne dnes napadl, protože dávají v TV film o Wyattovi Earplovi. Stejná výslovnost. A dcera je anglistka.
