Úloha tramvaje v mém životě

            Učili nás ve škole, že nikoho nezajímá, co si myslíme. Je to bratru víc než třicet let a doba pokročila. Nedá mi, abych se nezmínila o fenoménu jménem tramvaj.

            V okresním městečku, kde o semaforu, natož o tramvaji, jsme si mohli jen zdát, vládla v oněch šedesátých letech naprostá idyla. Měli jsme bílého Spartaka, kterého tatínek pořídil za tehdy nekřesťanskou sumu, celých sedmadvacet tisíc korun československých.  A protože tatínek rád jezdil a byl osvícený, prorajzovali jsme Čechy křížem krážem, od Šumavy až ke Krkonoším, hrady a zámky jsme navštívily, pešky vyšlapali na Milešovku.

            V neděli jsme často vyrazili na výlet do Karlových Varů nebo Plzně. Byť do Prahy bylo od nás z Rakovníka necelých šedesát kilometrů, jezdívali jsem tam málo. A když, tak to byl výlet se vším všudy a vraceli jsme se až večer.

            V okresním městečku, kde o semaforu, natož o tramvaji, jsme si mohli jen zdát, vládla v oněch šedesátých letech naprostá idyla. Měli jsme bílého Spartaka, kterého tatínek pořídil za tehdy nekřesťanskou sumu, celých sedmadvacet tisíc korun československých.  A protože tatínek rád jezdil a byl osvícený, prorajzovali jsme Čechy křížem krážem, od Šumavy až ke Krkonoším, hrady a zámky jsme navštívily, pešky vyšlapali na Milešovku.

            V neděli jsme často vyrazili na výlet do Karlových Varů nebo Plzně. Byť do Prahy bylo od nás z Rakovníka necelých šedesát kilometrů, jezdívali jsem tam málo. A když, tak to byl výlet se vším všudy a vraceli jsme se až večer.

            Tehdy mne začaly fascinovat tramvaje. Uvnitř osvícené, představovala jsem si ve svém dětském mozečku jak lidé jedou z práce, těší se domů, případně z kina nebo divadla, příjemně naladěni. Prostě jsem si myslela, že lidé v tramvajích jsou všichni šťastni a mají se rádi.

            Když jsme pak začali jezdit se školou do Prahy, dostala jsem doma od tatínka ponaučení: tramvaje, které jedou tam, mají zastávku před křižovatkou. Dneska už to vůbec není pravda, alespoň ne tady, v Plzni.

            Časem jsem zjistila, že existuje zcela ojedinělá tramvajová linka mezi Mostem a Litvínovem, kde se na jeden zátah svezete necelou třičtvrtěhodinku. Po dlouhých letech jsem si ji skutečně vyzkoušela letos v květnu. Tramvaj se řítila téměř souběžně se silnicí a na konečné v Litvínově mne skutečně čekala bývalá spolubydlící z koleje. Neskutečný zážitek, tedy ta jízda. Můžete se koukat okolo, číst, přemýšlet…

            Dnes už jezdím v Plzni tramvají denně. Tady máte výhodu, že ve městě je prakticky vše, co k životu potřebujete a je to blízko. Z jednoho konce na druhý přejede s maximálně jedním přestupem. Idylické představy však vzaly za své. Maminky s kočárky, do toho důchodci šermující francouzskými holemi, cestující s objemnou bagáží…

            Jen ty tramvaje jsou trošku jiné než za mých mladých let. Možná technicky, ale tehdy byly všechny červenožluté. Dnes jsou všelijak regulérně pomalované reklamami, alespoň máme živější ulice.

            Mimochodem, znáte tu otázku z autoškoly? Jak se předjíždějí tramvaje? Odpověď čerstvého adepta: „Tramvaje se nepředjíždějí, ony jezdí za sebou!“

Jana Mrázková