Tato akutní nouze mne postihovala někdy před čtyřiceti lety. Porodila jsem článek, ovšem titulek nikde. V redakci poradili: "Pinochet na pranýři", "Zákazník - náš pán", a podobné perly. Pak jsem si napsala sedm nápadů pod sebe,
ovšem jeden horší než druhý.
Předesílám, že cílem dnešního povídání není lamentace nad starými dobrými časy, dokonce ani jejich oslava. Ale momentální, ale promyšlený, výlev osoby s diagnostikovanou bipolární poruchou. Neděste se, cítím se dnes padesát na padesát, deprese tu nebude a k mánii mám dál než k tramvajové zastávce.
Proti depce se musí bojovat, to není nic nového. Ovšem pokud to jde, a nejsou to DEPKY, při kterých nemůžete ani vstát z postele. Ty "depky" o nichž slyšíte od svých kamarádek na každém kroku, obvykle pramení ze zlomeného nehtu, handicapu na golfovém hřišti nebo nepasujícím briliantovém prstenu.
Obyčejní lidé, v jejichž kruhu se pohybuji, mají jasno. "Pokud si chceme udržet zdravou hlavu, nedíváme se na zprávy v televizi!" Nedá mi to jako staré žurnalistické osobě. Což tyhle lidi, a jejich dneska opravdu hodně, nezajímá, co se kolem nich děje? Jasně mi řeknou: "Proč se mám dívat jak IS kosí bezbranné, v Belgii i jinde nebezpečí terorismu, Brexit ano nebo ne, Chovanec natočil profesionální video jako odpověď Jančurovi, Šlachta už na to nemá žaludek....", a pokračují: "Zlaté staré televizní noviny, sice - nastavily zrcadlo -, ale co jsme se dozvěděli: havíři v OKD vyrubali nad plán tolik a tolik metrů, žně: z hektaru hospodáři sklidili o tolik a tolik metráků víc než loni (Ani zrno nazmar!). Ten se setkal s tím na mezinárodní úrovni, pár polibků a otázky zajímající obě strany."
Přiznám se, denně se dívám na zprávy ve dvanáct hodin na čt24, Někdy se řítím do hlubin, nepotěší mne ani situace na světových burzách, byť je někdy příznivá, protože jí nerozumím. Počkám si ještě na předpověď počasí, ale té nevěřím, protože je tam pořád bio 1 a já se cítím nejspíš na dvacítku.
Tak se dívám na PRIMA-ZOOM, to není reklama, prostě dávám přednost přírodě, zvířatům, rostlinám, dějinám. Raduji se z toho, co jsem celý život neviděla, co nám dnešní technologie dokáží přinést. Ve škole jsme měli jen obrazy, které paní učitelka pověsila nad tabuli, nebo přinesla z kabinetu tukana. Hodně mých známých je na tom podobně. A jsem tomu ráda, tady se něco dozvíme, byť pro náš život to asi není rozhodující, avšak obohacující. Protože život na bariérovém útesu byl, je, a nejspíš i bude, ačkoliv paní Nagyová - Nečasová je obviněna, zproštěna, obviněna, zproštěna, protože prostě byla zamilovaná. Příroda tyto taktiky nezná.
Nemám titulek, nemám závěr. Udělejte si jej sami, vážení čtenáři, a napište mi!
