Maminka,osmdesátiletá, ne zcela zdravá paní, sedí celé dny u tatínkova lože a mluví na něj, i když si není zcela jista, zda jí ten slyší a vnímá.
Přijela jsem narychlo domů do Rakovníka v pátek v poledne, protože devadesátiletý tatínek mi do telefonu, který mu maminka podala, s potížemi řekl, že by mne chtěl ještě vidět. Bylo mi předem těžko, nikdo nás nenaučil jak se chovat ke stárnoucímu nemocnému člověku ve chvíli, kdy nevíte co bude bezprostředně následovat. Jenže v okamžiku, kdy k němu usednete na postel, je to pořád váš táta, který vás provázel celý život, a v tu chvíli všechny předešlé obavy jdou stranou. Už to není ten jura, který si při holení zpíval oblíbené árie, ale je to táta tady a teď, pohublý v posteli, odkázaný na pomoc nejbližších. Maminka se o něho pečlivě stará, jen její možnosti se omezují na nezbytné úkony, jen ztěží, sama velmi psychicky i fyzicky vyčerpaná, najde sílu na něco víc než na několik láskyplných slov.
Přes počáteční obavy jsem po příjezdu k našim vrhla do bytu jak uragán. Bylo třeba mírně odstavit maminku a nastoupit k tatínkovi. Hygienické úkony jsem nechala nedobrovolně mamince, o to více jsem se snažila tatínkovi věnovat se po celý víkend. A tak jsem mu povídala hned od okamžiku, kdy mne poznal a prvně se na mne ztěžka usmál. Vzala jsem to od jeho kluků, pravnoučátek až po Atlantický oceán, který viděl v roce 1969.
Bylo to fajn. Reagoval, chvílemi se nad mými blbostmi trochu pousmál, ale pak byl unavený a usnul.
I maminka trochu pookřála. Celé dny, již čtrnáct dnů, kdy tatínek leží, bylo pro ní těžkou zkouškou. Tak jsme spolu probraly vše možné. Odreagovala se na chvíli a přišla na jiné myšlenky.
Jen jsem pořád nemohla přijít na to její: "Táto, ty můj zlatý táto!", odkud to má. Konečně, to jsou slova páně Menšíkova, kdy citoval svoji maminku, která reagovala na tatínka, který se někde " zapomněl, když to Jankovi nekapalo".
Nemohu na závě říci jiné, než "Pánu bohu poručeno!"
