Mému tatínkovi bylo 3. tohoto měsíce devadesát let. Už tři týdny docela vážně hapruje. Je to stařecká šeslost, žádná vážná nemoc. Jenže dnes mi do telefonu dost zlomeně, až blábolivě řekl: "Děvče, chci tě vidět."
Obtelefonovala jsem zaměstnavatele, vzala si na zítřek dovolenou a razím ráno do Rakovníka za tatínkem. My, rodina, jsme už připraveni na vše. Jen rozum mi zůstal stát. Poslední týden tatínek jen spí, občas prohlédne a maminka mu dá jíst, asi tak jako vrabci, alespoň něco. Maminka (80 let) u něho sedí celé dny a povídá na něho. Chudák, sama není v richtigu, ostatně v tom věku, navíc po úrazu nyní na francouzskcých holích. Pomáhá brácha alespoň s nákupy a častou účastí, bydlí ve městě. Ovšem on i já, díky prodlužujícemu se věku odchodu do důchodu, kroutíme v práci a pomoc starým rodičům koulíme všelijak.
Zítra v poledne už tatínka uvidím doufám, že uvidí i on mne. Nebo snad jen uslyší a bude spokojen.
Jenže já se ho musím ještě na tolik věcí zeptat! Třeba na jeho tatínka, mého dědu, kterého jsem ztratila jako malá. Bojoval za první světové války v Italii na legendární Piavě, velel artilerii, byl to on, kdo velel: "Pal!". Nebo jak to bylo v r. 1945, když do Petrovic přišli Rusové a děda, lihovarník, hodil hadici s lihem do kanálu, aby se mu tam neožrali.
Jsou věci, které se nejspíš nikdy nedovím, už mi to nemá kdo říci. Je mi to líto. Zůstane to navždy schované s těmi, kdo odešli a odcházejí.
V této souvislosti nemohu nevzpomenout na moji babičku z matčiny strany. Bylo jí dvaaosmdesát let, když odešla, naprosto srozuměna s realitou, méně však vyrovnaná s tragickým úmrtím vnučky i vážnou nemocí syna. Seklo to s ní na dvoře, ve světlé chvilce v nemocnici rozdala poslední pokyny, a když se jí dostalo ubezpečení, tiše usnula.
Sakra, nevím jak toto ukončit. Snad jen dovětkem - poslouchejte a ptejte se těch, kteří vědí.
