Jsem znamením Štír, takže když mne něco napadne, tak je to vždy od pasu dolů. Tak se stalo, že mi museli v r. 1988 cosi vykuchat, já jsem z toho měla víceméně srandu, protože mým operujícím měl být výjimečně můj gynekolog, s kterým jsem měla pěkný vztah. Jednou jsem totiž k němu přišla, rozhlédla se po ordinaci: "Pane doktore, vy nemáte sestřičku?". "Ne, já já jsem jedináček". A už byl můj. Při příští návštěvě, kdy jsem se k němu přes čekárnu prokašlala, pravil: "Teda, kdybyste to nebyla vy, tak vás rovnou pošlu na plicní!" Juchala jsem ještě na lůžku.
Takže tenkrát mi ten camprdlík, čípek, šikovně vyfikli a bylo to v pořádku. Jenže dostala jsem totální narkózu a to bylo něco. Probrala jsem se asi po šesti hodinách, neviděla jsem, neartikulovala, ale hlava mi makala normálně. Děsila jsem se, já už ty moje děti nikdy neuvidím! Vypotácela jsem se z postele, mlátila se po chodbě a bláboliba - děti moje, děti moje! Nějak mne vrhli zpět do postele a ráno to bylo dobré.
Pár let nato, začala stávkovat děloha, a to dost krutě. Už jsem se znova chystala pod nůž. Teda, paní anestezioložko, narkózu néééééé. Před zakrokem mi něco píchli, jupí, z toho jsem byla veselá, pak mne vrhli na lůžko, ještě jsem zaregistrovala, jak v nohách sedí dva zababušení lékaři, a já, hurááá -"Mohli byste mi jedním tahem udělat liposukci?"Pak to šlo ráz na ráz. Píchli mne do zad, povalili na záda, vykopli nohy nahoru a přivázali je. Po mé levé ruce byla anestezioložka, ptala se, jestli chci něco píchnout, abych při tom pospávala. Jasně, nepotřebuji slyšet podrobnosti. Vzpomínám pak lehce, že jsem ječela "bolí, bolí".
Když mne pak zaparkovali na pokoj, kde už byly tři pacientky, dostala jsem na pusu masku, což jsem považovalo v ten moment za potupné, okamžitě ji posunula na hlavu a telefonovala mamince: "Ohau, mamiua, ouaž outo maum zausebou!" Přiletěla sestra: "Tu kyslíkovou masku musíte mít!" "Aouano, oprouč?"
"Jejda, paní, kyslíková maska se dává běžně, i na na kosmetice, co by jiné za to daly!" "Juaho, a prouče je nemuají ostaoutní na pokauji?! Tak mi pro jistotu ještě píchli injekci, abych už neměla pitomé otázky.
Hm, při výstupní kontrole se ptal lékař, proč mi rovnou s dělohou nevzali i vaječníky. "Teda to se ptáte me, já padnu!" Povídal, že za pět let tam budu zpátky a měl pravdu. Zase mne uspali, skoro nafurt, ale probral mne hnusný zvuk jehličkové tiskárny, který se linul z vedlejší, sesterské místnosti.
Uf, už se mi chce spát! Koneckonců, už mi tam dole nemají co vzít.
