Tedy pro mne, k dobrému. Dávám přednost normálnímu času. Někteří říkají - zimnímu - , ale on je normální. Nemám ráda letní čas.
Prvně došlo k posunu normálního času k letnímu na jaře v roce 1979 (to nepočítám Hitlerův počin během války). Bydlela jsem tehdy s dcerkou, manželem a jeho dvěma sestrami u tchýně v Komárně. V sobotu večer jsem hodiny šoupla o hodinu dopředu, jak jsem tchýni slíbila.
V neděli dopoledne se tchýně vrátila z kostela, láteřila: "Zmeškala som slovenskú omšu, byla až maďarská!" Teoreticky by jí to jako obojetné nemělo dělat problém. Dušovala jsem se horem dolem, že hodiny byly správně. Až večer vypadlo ze švagriny, že ta, když se vrátila z tancovačky, hodiny taky posunula. Ovšem na druhou stranu, tedy zpět. Takže bylo furt tolik, jako v zimě.
Rok na to, jsem ukládala dcerku ke spánku. Darmo byly zataženy závěsy. Malá hulákala: "Já eště vidím!"
Jsem sova, v noci sice nelovím, ale tvořím, v lepším případě čtu. Zato ráno, to si to natáhnu. Říká-li se, že pes se časem podobá svému pánovi, mohu to, v případě svých dosavadních tří psů (postupně), potvrdit. Jsou schopni se mnou spát až do desíti hodin.
Vždy se těším na konec října, o hodinu víc se vyspíme! Včera byl u mne odpoledne na hlídání čtyřletý vnouček Jenda. Ono to není, v jeho případě, ani hlídání, ale prima strávený čas. Táta Michal jej dovedl, malý vyložil z batůžku pastelky, sešit o hasiči Tomovi, co mu přivezla teta z Londýna, karty Černý Petr, nastříhané pexeso, dřevěné hasičské auto a jogurt. Fakt, dvě hodiny jsme si povídali. Pak jsme se dali do pečení, malý rozválel listové těsto a pak jsme upekli perfektní slané tyčinky.
"Babi, já bych chtěl odpočívat!" Už měl toho, chlapeček, dost, vstává totiž s ranním kuropěním. Pustila jsem mu DVD Kluka z plakátu, natáhl se na válendu, já na druhou. "Babi, já bych si lehnul k tobě!" Joj, přivinula jsem jej, pejsek se k nám nějak narval do nohou válendy.
Pak přišel táta Michal a malého si odvedl. Za hodinu se mi už po něm stýskalo. Volala jsem dcerce, co malý dělá.
Aniž by to malý tušil, zase mne, jako obvykle, nabil. Na dnešní noc jsem se těšila od jara, o hodinu víc se vyspím. Mrskala jsem se ale v posteli, nešlo spát. To jsou okamžiky, kdy chci přepólovat zeměkouli, v lepším případě přestavovat nábytek, čakry zapomínají na kterou stranu se točit.
V půl čtvrté ráno přišla pecka. Pejsek začal kňučet a lítat po bytě. Na pyžamo jsem natáhla svetr, hodila na sebe kabátek, vyrazili jsme ven. Žolíček měl břichabol a holt to muselo ven. Za chvíli jsme byli doma zpátky, jen nohavice pyžama jsem měla urousané od rosy.
Noc to byla na prd, vstávali jsme v půl dvanácté nebo v půl jedenácté, nějak jsem to podle těch letně zimních časů nerozpoznala.
