Lékaře jsem začala víceméně vnímat až po té, kdy jsme museli absolvovat vstupní lékařskou prohlídku v souvislosti s přijetím na vysokou školu. Do té doby, jsme chodili k dorostové lékařce, která stejně ihned prohlédla naše gymnaziální finty a poslala nás zpět do školy.
Hned v prváku usoudili lékaři, že je řeba mne důkladně vyšetřit a rovnou to vzali od srdce. Udělali EKG a šla jsem na kolej. Za týden mi přišel poštou lístek, že se mám znova dostavit na polikliniku. Prý se to nějak nepovedlo, prozradili, že mám na EKG rovnou čáru, že asi zcela nefunguji. Jenže to už byl listopad, svlékli mne, zalehla jsem, udělali mi EKG, pak jsem musela dle jejich pokynů běžet do pátého patra a zase zpět dolů, aby mi udělali další EKG po zátěži. To znamenalo, znova se obléknout, punčocháče radši né, kozačky na holé nohy, kabát na půl žerdi, tašku...Kdo znal tehdy vysokoškolskou polikliniku, ví, že podesty i schodiště byly plné čekajících studentů, já mezi nimi trapně makala. Bezpochyby jsem vypadal jako exot.
Má spolubydlící z koleje, původem z Litvínova, zatížena od mládí vzdušnými emisemi v kombinaci s jejím kouřením, procházela u lékařky s přehledem. Vstoupila do ordinace, nadiktovalal lékařce patřičné léky a odešla středem.
Na rozdíl od ní, jsem si u lékařky stěžovala na tasemnici. Měla jsem dost dobré znalosti ještě z gymnaziálního studia. U lékařky jsem neuspěla, dokud jsem nedonesla v lékovce článek, který byl pak poslán na parazitologii. V Parazitologickém ústavu ve Vinařické ulici (?) v Praze, jsem pak dozvěděla, že to fakt tasemnice byla.
Jestli si někdo myslí, že s tasemnicí zhubne, tak mohu místopřísežně prohlásit, že mně se to nepodařilo.
