Voříšek Žolík byl už po zimě zarostlý jak Ezau, chlupů plný byt, nejvyšší čas objednat jej na stříhání. Za tři roky našeho soužití máme už třetí holičku,kadeřnici, lazebnici, frizérku (jak to říci?).Snad už jsme se trefili.
Umí pejskovi vyrobit odpovídající sestřih, je příjemná a navíc její služby jsou cenově přijatelné. A taky se k ní jezdí tramvají, což Žolík, jako někdejší venkovský čokl, miluje.
V sjednaný čas jsem pejska odevzdala do náruče frizérky a vypadla na hodinu ven. Mělo jít jen o stříhání, vykoupala jsem jej v předvečer. Co však s tím volným časem? Nejsem typ, který by dokázal bez cíle bloumat hodinu po ulicích. Sedět v parku na lavičce v tomto počasí je o zdraví, sotva jsem se zmátořila z chřipky. Lelkovat po obchodech? To se vždy zapotím, venku mě ofoukne a bronchitida opět na postupu.
Naštěstí v blízkosti psí oficíny se nachází Nonstop-bar-herna nebo tak nějak. Čili v půl jedenácté dopoledne jsem do tohoto zšeřelého podniku zavítala a rovnou kráčela k baru.
"Máte kofolu?"
"Nemáme a vy máte registraci?"
"Jakou registraci? Nejdu hrát na automatech, tak mi natočte prosím malé pivo, sednu si tady k baru, abyste mne měla na očích, ani se nehnu!"
"Když nemáte registraci, tak vám nesmím nalít!"
"Vážená obsluho, jak vidět z mé tváře a figury, osmnáct mi bylo už v minulém století. Podle mého zevnějšku jistě usoudíte, že nejsem povaleč, nevyvolávám rvačky a neruším veřejný pořádek na počkání!"
"To vám věřím, ale když mi dáte občanku nebo cestovní pas, tak vás zaregistruji a i to pivo vám natočím!", trvala na svém. "Jsme vedeni jako herna, a všichni hosté podléhají registraci!"
Zašátrala jsem v příruční brašně, kde mimo peněženky, cigaret, laskomin pro psa a náhubku do tramvaje, papírových kapesníků a sáčků na exkrementy, nic víc nebylo. Pouzdérko s doklady jsem nejspíš z kabelky s sebou nevzala. Vzdala jsem to. Myslela jsem, že té dobré ženě se mne zželí, zvláště, když jsem jí vylíčila, proč jsem navštívila zrovna tento podnik.
"Tak to zkuste vedle, tam registraci nevyžadují!"
Vypotácela jsem se ven a ve vedlejší pražírně kávy, kde bylo za skleněnými dveřmi tušit malý stoleček, měli v pátek, dle vývěsky, zavřeno. Plazím se podél domů, záda i nohy bolí, a najednou: SPORT BART VEGAS! Na dveřích cedule: V pátek z provozních důvodů otevřeno od 12.00 hodin. Bylo jedenáct a za půl hodiny jsem si měla pejska vyzdvihnout. Tak jsem si tam sedla na špinavý sokl, zapálila si a vypadala s beznadějným výrazem ve tváři jak tutový vyděděnec. Došlo mi, že ona barmanka mne možná považovala za kontrolu z ČOJky.
Pejska jsem vyzvedla, jak jsem mu záviděla, že může do chvíli zvednou nožičku. Já ty své jen tiskla s úpěním k sobě. Domů jsme naštěstí dorazili v pořádku. A jak tak vybírám věci z brašny, nahmátla jsem pouzdérko s doklady.
Měla jsem ho s sebou. Holt jsem si nevypila, ale ani neodskočila, o to jsem už tu ženu za barem neměla odvahu požádat.
