"Stará doba skončila, paní Mrázková",

řekl mi druhdy psychiatr, ke kterému pravidelně nosím svoji bipolární poruchu. Obvykle si ji odnáším s sebou o trochu lehčí. Pan doktor je príma chlap, asi v mých letech a mimo jiné ví, že holka po šedesátce už holt díru do světa 

neudělá, pokud se z ní nepodělá. Tedy já už světlejší budoucnost nevidím. V ničem, s jedinou výjimkou, a to jsou má vnoučata. Dnes už vím, že nezhubnu, ač bych si to výsostně přála a doktoři mi to doporučují, sakra, nepochopí, že i já to chci?  Dneska jsem třikrát stoupla na váhu, ukázaly se mi tři různé údaje. V rozmezí max - mini 0,7kg! Hrůza! Dlabu jen maso a zeleninu. Ovoce ne, tam je cukr! Měla bych konzumovat mléčné výrobky (zase živočišné bílkoviny), jenže, já se v obchodě kouknu na regál s jogurty a dva dny mám průjem, fakt.

Tady a teď. Hodně let mne to učili na józe i na tai-chi.  Zapomenout na minulost (aneb to je jen to, co si pamatujeme), mi dodneška dává dost úsilí. Myslet na budoucnost (tedy na to, co si jen přestavujeme), je taky dost obtížné. A to "tady a teď", je někdy fajn, ovšem jindy tak tristní, že se z toho člověk občas řítí. Přebrala jsem si to po svém: "Holka, musíš se na něco těšit"! Ale ono to vždy nejde. I když, se tu ráno v půl páté na pažitu promenádují čtyři holubi hřivnáči (ti měšští pro jistotu vzali roha). A taky se tu honili dva zajíci. No, na sídlišti, abys pohledal. Bývaly doby, že jsme se na něco těšili, na dobrý film v kině, ve čtvrtek ve frontě pak na dobrou knížku, v pátek do letního kina. Ale i na volejbalový trénink, na vlastní výrobky dle Burdy. Na co se mám dnes těšit?

Už jsem tou minulostí fakt asi posedlá. Je to nostalgie se vším všudy, ale ta praktická, nikoliv politická. Mně se prostě líbilo, že v rodném Rakovníku, ve většině obchodů byly vždy dvě prodavačky. Ve "sportu", v "gramodeskách", "kožešinách". Ve "sportu" se prodávala i bižutérie, lyže (teda na ELANky jsem se chodila dívat), a prodavačky měly za zády ohromnou vitrínu s tolika šuplíčky! To už mi nikdo nevysvětlí, ten krám kdysi zbourali, podle mne tam byly třpytky a fůra milinankatých potřebných věcí pro rybáře. Zrovna tak to bylo v obchodě "Zbraně, střelivo". Tam prodávali manželé Hasalovi, rodiče kluka, který se narodil jen o den dřív než já, a dnes (a po dlouhé roky), je srdcem kapely Brontosaurus. Tak v tom obchodě, po dlouhých peripetiích, jsem zakoupila v r. 1968 skládací kolo za 1.080 Kč. Ale oni prodávali taky šicí stroje i flinty, ale to mne nebralo natolik, jako skříně s množstvímíšuplíčků, tak pěkně vyvedených ve dřevě se skleněným  vodorovným průzorem.

A když jsem u šuplíčků. V r. 1980, na jaře, sotva jsem se přistěhovali do Bratislavy - Rači, těsně před Velikonocemi, drandila jsem s kočárkem Račou a teprve ji poznávala. Nahoře, u kostela, jsem natrefila na roztomilou trafiku, koupím velikonoční pohledy. Vzadu, za pultem bylo všude tolik šuplíčků. Jaj, hodně starý pán v usmolené vestě byl velmi nepříjemný. Seřval mne, že se dotýkám rukou pohlednic. Kontrovala jsem, že jsem máma malého dítěte a ruce mám čisté. Radši jsem vypadla, bez pohlednic.a sebedůvěry. Až později mne napadlo, že to byl nejspíš vysloužilec z Velké války.

Asi patřím někam do dřevněného šuplíčku.