Sednout a sednout si

Usadila mě dnes telefonicky dcera:  "Sedíš si doma a k volbám nejdeš. Zdůvodňuješ to tím, že ti nikdo nesedí.  Však někdo z nich třeba sedět půjde, hihi! Uvědom si, že jsi běžná seniorka, na penězích si nesedíš,

nikdy jsi neseděla na dvou židlích a tvé tvrzení, sice, že se ještě nasedíš, až ti na to přijdou, je pochopitelně žertovné. Však si neseděla ani v tanečních."

Tak tohle sedlo.

Zhluboka jsem vzdychla a usedla do křesla. Jak je důležité sednout si, přisednout si. Čím jsem starší, tím hůř se mi mluví, jedná, vyřizuje a rozhoduje na stojáka. Mně to prostě lépe myslí vsedě, kdy se mohu soustředit na konkrétní věc a nenechat se rozptylovat kuřím okem, žilní nedostatečností dolních končetin a artrózou v kolenou.

Takto jsem si, samozřejmě pro mě nevýhodně, sjednala pracovní smlouvu a podmínky u Billa, kde jsem odkroutila jen šest směn a vzdala to /viz jeden z předchozích blogů/. Vstupní pohovor se totiž odehrál v kanceláři cca o šesti metrech čtverečných, tři psací stoly s počítači, účetní, vedoucí a moje přešlapující maličkost. I dohodu jsem podepisovala vestoje. V té souvislosti musím vzpomenout své dlouholeté působení na personálním oddělení železnice, kde každý, včetně nekvalifikovaných dělníků na podbíjení, usedl k psacímu stolu, aby si mohl rozložit doklady, v klidu přečíst pracovní smlouvu.

Před 27 lety jsem se vydala vlakem do Paříže; jako železničářka jsem měla jízdenku (FIP) za 4 Kčs. Zbývalo opatřit si místenku. Na nádraží v Rakovníku pokladní skoro upadla a musela si sednout.: "Místenku do Paříže??????" Z koženky, která překrývala chytrý stroj na ARES /Automatický REzervační Systém/ sfoukla prach, vytáhla příručku.....Ale nic ve zlém, systém fungoval asi půl roku a pochybuji, že v Rakovníku byl plně vytížen. Jak jinak totéž probíhalo na pařížském nádraží Gare d´Est, když jsem si chtěla opatřit místenku zpět. V hale jsem si u strojku vybrala lístek, usedla do pohodlného křesla, sledovala čísla na displeji. Poprvé; a zcela vděčna za alespoň průměrnou znalost francouzštiny. Za chvilku se objevilo mé číslo a čísílko kanceláře včetně šipky. A to byl sen. Za psacím stolem seděl velmi elegantní pán, nabídl mi židličku a s milým úsměvem mi po chvíli podával touženou místenku.

Dnes si šmahem u nás vybavíte jízdenku i místenku z pohodlí domova přes internet. Není tudíž třeba vybavovat nádražní haly Ano, u nás a dnes.

Ráda jsem svého času seděla, když jsem si kupovala a zkoušela boty. Pamatuji doby, kdy v obchodech obuví byly mimo normálních sedaček ještě taková nižší sedátka s šikmou plochou, pokrytou gumou, dole byla taková půlkulatá zarážka. Na sedačce seděla dáma, prodavač na sedátku a dámě pomáhal, radil, přičemž klopil zrak, aby ten nepadl dámě v sukni při obouvání do nepatřičných míst. No, včera jsem si koupila botky za patnáct set, statečně na stojáka za použití dlouhé lžíce, protože na jedinou sedačku v obchodě jsem si odložila tašku, kterou jsem nechtěla nechat válet na podlaze. Takže jen doufám, že mi boty budou sedět.

Taky ráda sedávám v kavárně. Neumím běhat po městě s tím café-out-off.

Možná tohle povídání někomu nesedne, takhle to CHODÍ.