S nabitým mobilem a uvnitř prázdná

Nechci rovnou napsat "vyčůraná", protože tento termín se jaksi časem posunul významově někam jinam a ne zcela by odpovídal stavu, ve kterém opouštím svůj byt. Zvláště pak zde v titulku. Tvrzení, že dbám při odchodu na prázdné 

útroby je ovšem zcela na místě. A mobil na rozdíl ode mne musí být bezpodmínečně plný. Jo, a taky klíče zvenku zámku, když přivolávám výtah. V zájmu časových úspor zamykám než výtah dorazí, přičemž se snažím zklidnit rotujícího pejska, který se už nemůže dočkat špacíru.

A jak se mi to v pondělí večer vyplatilo! Vyrazili jsme se Žolíkem jako obvykle těsně před osmou; to mám vysledované, všichni kluci-pejsci z tohoto dlouhého paneláku se sedmi vchody jsou už po procházce, aby paničky stihly všechny ty ordinace a jiné poklady české televizní produkce. Žolík totiž hluboce psy z paneláku nesnáší, protože tenhle dům je prostě jeho bouda a všichni psy jsou jen narušitelé a vetřelci. S fenkami se kamarádí, někdy až moc, to když tyto mají své dny, což je prakticky pořád. Vždy se nějaká najde. Jen v našem vchodě, kde sídlí jednadvacet partají, je šest fen.

Tak tedy v pondělí. Výtah cestou dolů blbě drcl a už jsme stáli, vnitřní dveře se otevřely, ovšem vystoupit se nedalo, neboť jsme byli kus nad jedničkou. Nu což, vytáhla jsem mobil, zavolala pánovi, který je v našem vchodě styčným důstojníkem mezi lidmi a družstvem. Ochotně kdesi manipuloval, přičemž kabina  třikrát zhasla, dveře se vždy zavřely, otevřely, výtah stál a na displeji běželo: MIMO PROVOZ. Zkraťme to, přijel manik od Voyo, nějakým grifem otevřel dveře, pes vypadl těch asi šedesát čísel dolů na chodbu; nečekala jsem to tak rychle a neměla jej nakrátko. Ani já netušila, že má artrózou zasažená kolena a kyčel se v pravý čas vzpamatují a dovolí mi v rychlosti opustit nedobrovolný úkryt, kde jsem s pejskem strávila čtyřicet minut. Jak jsme vyletěli z baráku ani nevím, ale ten svěží vzduch, ta volnost, to se nedá popsat.

Copak já, já jsem byla, jak svrchu uvedeno, uvnitř v pohodě, ale ten pejsek, který se těšil na procházku. Kdyby se jen těšil, on už potřeboval! Těch čtyřicet minut stepoval ve výtahu, kňučel, pískal. Dala jsem mu větrovku na zem a marně jej přemlouvala: "Tady máš místečko!" Ale co, i kdyby na zem vykonal své, byla jsem připravena vše uklidit a vydesinfikovat.

Ostatně by nebyl první. Vzpomínám na případ, který mi líčil můj tatínek, takto kdysi kotelník, který v té důležité okresní budově působil i jako údržbář. Zasekl se jeden významný soudruh ve výtahu. Mobily nebyly a než se jej podařilo vysvobodit, uběhly dvě hodiny. A soudruh se tam posral.