Proč se pořád něco "přepisuje"?

Každé (i velmi krátké) časové období v českém rybníčku si najednou nalezne nějaké slovo, obrat, který s vehemencí používá, ač je někdy nesmyslné a po určité době, zprofanované mluvou politiků, trapné.

Kolik se toho už zametlo od koberec, kolik je toho ještě na stole. Pak je tu ještě průmět (ale i průnik) priorit v jednání, a to napříč politickým spektrem. Okamio se naučil slovo šaráda a na dnešní tiskovce jej použil třikrát v jedné větě. Ačkoliv jeho jediná věta trvala asi pět minut, neboť umí mluvit bez nadechnutí a tečky.

Toto období, kdy vláda bez důvěry odvolává vedoucí pracovníky na dost vysokých postech pro ztrátu důvěry, bude brzy zapomenuta. A že vyjednávání o vládě trvá tak dlouho? Nevídáno, i Němci jsou v tom kabrňáci, neřku-li jiné parlamentní země. Můj dědeček říkal: "Z prdu kuličku neuděláš, aneb na dlani chlup nenajdeš"!

Ale to není, oč tu dnes běží. Jedním z klišé, které mě nadzdvihuje, je ono "přepisování".  A to ve všech oblastech našeho života. Více však, v těch, která jsou nějakým způsobem skoumatelná a měřitelná.

Tak například sport: Ester Ledecká (klobouk dolů, všechna čest) - přepišme dějiny! První žena, která na olympijských hrách získala dvě zlaté medaile v různých disciplínách. Proč třeba přepisovat, nestačí s velkou slávou konstatovat, že ona je ta skutečně první? Bob Beamon skočil v r. 1968 na LOH v Mexiku 890 cm do dálky. Dobře si to pamatuji, říkalo se, že to byl skok do 21. stoleti. A v r. 1991, kdy Mike Powell skočil v téže disciplíně 895, tedy světový rekord, hned se přepisovaly rekordy. Proč? Tehdy to byl jeden rekord, posléze nový. Tak to u rekordů chodí. Zaznamenáme jeden, časem se potěšíme a obdivujeme nový.

Chci se zeptat: když Ptolemaios razil geocentrický model a po několika stoletích Koperník přišel s heliocentrickým, taky se přepisovaly dějiny? Ne, prostě se přišlo na něco nového. Dnes díky vyspělé technice v zkoumání např. podmořského života, nebo i používání dronů, každým dnem vědci odhalují dosud nepoznaná tajemství přírody. Poznání jde, díky, dál, otevírají se nám neskutečné objevy. My jsme se ještě na gymplu v biologii učili maximálně o Latimérii podivné a Jinanu dvoulaločném jako o přežívajících fosíliích. V této oblasti vědci nemají naštěstí snahu nic přepisovat, jen poznání obohacují. Kolik dalších fosílií už bylo popsáno.

O přepisování dějin škoda mluvit. Dějiny byly takové, jako byly. Dějepisci je zachytili někdy věrohodně (řečtí a římští), někdy si je trošku přibájily, Dalimil a Hájek z Libočan si mohou podat ruku. Přišla doba, kdy se, v našich poměrech, mohla jistá historická doba hodit. Socialistické Československo vytrvale vyzdvihovalo husitství. Kdyby Jan Hus neskončil v popelu, musel by se nad svými "následovníky" obrátit v hrobě. Drancovali co mohli, zničili nespočet historických památek. 

Když jsem se v r. 1991 přistěhovala do západočeských Žlutic, vítaly mne u každého vjezdu do města tabule s hrdým názvem "Město s odkazem husitských tradic". Co na tom, že bratr Žižka ovládl blízkou stolovou horu Vladař, kde se usadil, aby zplanýroval přilehlý kraj.

Tyto dějiny, doufám, už nikdo nikdy nepřepíše. Avšak badatelé jistě přijdou s novými poznatky. Možná objektivními, dá-li se to vůbec z pramenů zjistit.

Přiznám se, husité mi jednou pomohli. To bylo na fakultě při zkoušce z teorie propagandy (!). Otázka zněla: Uveďte propagandistický prvek. Orosila jsem se a vyhrkla: "Husitský chorál Kdož sú boží bojovníci"!

"V čem, soudružko studentko, spatřujete propagandistický prvek??????????????????"

"Působil do vlastních řad k soudržnosti bojovníků i ke zastrašení nepřátel!"

Dostala jsem za jedna. Ale komu jsem tím prospěla?