Chlápek vstal z lavice od vedlejšího stolu a odkryl mi výhled na asi pětiletou slečnu, sedící na stole tváří ke mně. Nahnul se k ní, něco řekl, zašermoval ukazovákem před líbeznou tvářičkou a rukou rozčepýřil již tak
vraní hnízdo na její hlavě. Poodešel ke stánku, z mrazící bedny Algida po chvíli rozmýšlení vytáhl nanuka v barevném obalu a stoupl si do fronty stejně žíznivých jiných chlápků.
"Pověste ho vejš, ať se houpá, pověste ho vejš, ať má dost....", zaznělo zřetelně z rozkošných rtíků holčičky okupující dřevěný stůl. Klátila při tom opálenými nožkami v sandálech, rozhlížela se po lidech a vychutnávala si letní podvečer na pěší zóně před poštou.
Příležitostná kapela, která se vybalila hned vedle stánku s pivem a klobásami, měla právě pauzu, což většina přítomných přivítala, protože její produkce byla nevalná. O to víc potěšil libý dětský hlásek. Kdo by čekal písničku typu "Tluče bubeníček" nebo "Sluníčko, sluníčko", musel být zklamán. Ti ostatní, po prvém šoku z tématu produkované písně, zařvali smíchy. Dívenka nerušeně pokračovala: "....že tu byl nezvanej host".
Už se vracel chlápek. V jedné ruce pivo v kelímku, v druhé nanuka. Obé natáhl směrem k holčičce. Sepnula ruce, trošku s nimi pošmátrala. Chlápek se ustrnul a nechal ji olíznout pěnu. Ponořila se do kelímku, když se narovnala, měla pusu od ucha k uchu a kopeček pěny jí zdobil nos. Teprve potom si vzala nanuka. Opatrně roztrhla obal a s rozkoší začala olizovat mírně povoleného barevného nanuka.
Kapela začala znova hrát, dopila jsem, chytla psa a šli jsme domů. Cestou jsem si broukala, hádejte co?!
