lTak se jmenoval film, který v neděli uvedla ČT2. Nenahraditelný Lino Ventura s mladičkou Marlene Jobert řeší zapeklitý případ, který zpočátku vypadá jako banalita na pařížském předměstí, kam byl komisař (Linneli?)převelen pro své méně tradiční a ne všem přijatelné způsoby vyšetřování.
Ten film je fakt dobrý, klasická francouzská detektivka té doby. Byl natočen v r. 1970 v režii J. Giovanniho. Do našich kin přišel asi tak v r. 1972, v té době jsem chodila na gymnázium a viděla jej i někdy později v pražské Lucerně.
Pokud odhlédnu od obsahu a děje, což je trestuhodné, musím říci, že tento film je už dějepis, což nemá znít pejorativně. Komisař má klobouk (!), kouří kudy chodí, v lékárně, kde hledá údaje, hodí špaček na zem a zašlápne jej. Zmlátí ho zločinci na ulici tak, že zůstane ležet a na policejní služebnu ho pak doveze taxikář.
Je člověk z masa a kostí. Jeho asistentka je nadšená, ambiciózní mladá holka, která věří ve spravedlnost, a ve svém komisaři vidí tak trochu tátu, ale víc toho, který tu spravedlnost narovná. Její dychtivost naráží na komisařovu zkušenost, znalost. On se jen podívá, neřekne ani slovo, jen se snad lehce pousměje, když jej ona ošetřuje po útoku darebáků. Prostě celý Lino Ventura.
Ale o to tu nejde, chtěla jsem říci něco jiného. V té době, kdy jsme film kdysi na gymlu viděli, jsme se s ním zcela ztotožnili. Taky jsme chtěli najít spravedlnost. Nosili jsme minišaty a vysoké kozačky jako Jobert a chtěli jsme se cítit francouzsky. Filmy francouzské provenience se k nám tehdy dovážely a ve většině případů to byly velmi kvalitní detektivky.
Uběhlo velmi mnoho let, dnes už detektivky vypadají úplně jinak, vyšetřovatelé včetně forenzních nastupují ex post. Už je nikdo nezmlátí, oni střílí první, ve jménu zákona poučí zadrženého. Odcházejí středem, fyzicky, i když někdy až ne tak úplně...
Ale tak už to chodí.
P.S. Kdysi někdo řekl, že pan Rudolf Hrušínský, stejně jako Jean Gabin nemuseli ani hnout svalem v obličeji, aby vše vyjádřili. Myslím, že k nim patřil i Lino Ventrua. Bez jediné grimasy.
