Pípající budík mne dnes ráno v šest hodin(výjimečně, šla jsem k lékaři) vytrhl z příjemného snu. Zdálo se mi o strýci a jeho dceři, mé sestřenici, kteří už nejsou mezi námi. Bylo to pěkný sen, připomněla jsem si dva fajn lidi. Strýce zradilo srdce v jeho dvaašedesáti letech, Dana zemřela při autonehodě, když jí bylo jednatřicet.
Posadila jsem se na pelesti a rychle dopředu naplánovaný den v duchu proběhla. V tu chvíli mi na bujném, byť mírně povislém, vzhledem k důchodovému věku, poprsí uprostřed přistálo malé peříčko. Byl to kousek husího peří, poznám to, jsem z vesnice. Musela jsem se usmát. Jenže tady, ve velkém městě, ve čtvrtém patře paneláku, kde se tu vzalo? Co na tom? Možná se nějakým způsobem proklubalo z mé péřové pokrývky, proniklo povlakem a tiše čekalo na mé probuzení, aby mi naznačilo, že rčení "život není peřičko" nemusí být vždy pravdivé.
A mně začal hezký den. Stejně takový, jako když v půl páté ráno vyrážím z domu do práce a na pažitě za domem se pase zajíc. Je to můj, ale nejspíš i dalších lidí, známý, protože je, mírně řečeno, oražený. Mrkne na mne, vztyčí uši, kousek odhopká, jen, aby se neřeklo, opět pozoruje. Když zůstanu stát, pase se dál. Takový macek! Na chvíli zhřeším myšlenkou a vzpomenu na dědu myslivce. Takový zajíc na smetaně - to byla mana!
A když chodím z odpolední po jedenácté večer, zajíc opět před nocí futruje, chvíli se pozorujeme, pak to vzdám, protože se mi už chce domů.
A když se tak v krutou hodinu ranní (4.30 h,) podívám se z okna....
Sorry, nepodařilo se mi vložit obrázek - východ slunce
