"Pani, nevíte kde je tady dneska nějaká hudba?"

pravil v ono nedělní ráno drobný mužíček, když předtím slušně pozdravil a věnoval i pohled mému pejskovi. Vídám ho tady, prochází se po Bolevci, celkem slušně oblečený, tu a tam nahlédne do kontejnerů, probere oděvy, 

které zde okolo zanechali dobří lidé, aniž by si uvědomili, že tvoří černou skládku. Netahá s sebou batoh ani igelitky, možná je to něčí dědeček, který se jen tak prochází. Po pravdě jsem odpověděla, že o dnešní hudbě v Plzni a blízkém okolí nic nevím, že se dost narajtuju kolem sporáku. "A ten váš pejsek, ten kouše?" Najednou jsem si uvědomila, že se mi chce povídat zrovna tak, jako jemu. "Jo, pane, vzhledem k tomu, že dneska ještě nesnídal, tak by asi kousal". "Pani, ale já má dlouhý a starý kosti!". "To nevadí, on je mladý a má dobré zuby!", smáli jsme se pod ranním sluníčkem oba. A tak jsme si povídali, pejsek čuchal a posílal pesemesky.

"Tak já jdu, pani, a nevíte náhodou kolik je asi tak hodin?" "Myslím, že půl desátý", bylo mi líto, že už pospíchá za svým.

Žolík za tím pánem otočil hlavu, koukl se a určitě nemyslel na staré dlouhé kosti. Psi dobře poznají co je člověk zač.

Autor: Jana Mrázková | pondělí 5.9.2016 17:35 | karma článku: 20,73 | přečteno: 336x