Kolik lidí, tolik hlav, tolik názorů. Vycházejí z přesvědčení, i náboženského, zkušenosti, odpovědnosti, lásky, pocitu karmického zatížení, nepřiznané slabosti, obavy, pohodlí, výčitek....atd. atd.
Vážně nemocný člověk se nachází víceméně v každé rodině nebo v jejím širším okolí. A pokud ne tam, dostane se nám informací o těchto jedincích prostřednictvím masmédií. Tyto, veřejně šířené informace, mají podnítit soucit obyvatelstva, to v lepším případě, ale bohužel i z důvodu, kdy stávající zdravotnická péče není s to se bez tučné finanční injekce o nemocného postarat.
Trpí rodiče vážně nemocných dětí, trpí děti vážně nemocných rodičů. Jsou instituce, které jsou zařízeny a povolány pokytovat těmto nemocným pomoc. Dilema, zda nemocné potřebné takto umísit, musí být velmi těžké a nelze než obdivovat odvahu a sílu těch, kteří vzali osud do svých rukou a rozhodli se pro domácí péči.
Zažila jsem to zprostředkovaně. Má maminka se, ve svých osmdesáti letech, sama na berlích, půl roku, až do konce, starala o svého ležícího devadesátého muže. Pomáhal jí můj bratr žijící ve stejném městě, já bohužel bydlím daleko jinde.
Nelze objektivně soudit jedince, kteří blízkou osobu, trpící vážnou nemocí, opustili.
Mne k této dnešní úvaze přivedla zpráva o tom, že Dominika, dcera K. Gotta opustila svého finského muže, který trpí bipolární poruchou, dříve nazývanou manidepresivní. Neznáme a nebude znát podrobnosti, to je dobře, nemůžeme si k jejímu postoji vytvořit názor. Prostě to jen vzít.
Mám diagnostikovanou bipolární poruchu už více než čtyři roky a dali mi na ni invalidní důchod I. stupně. A já se za to nestydím, zvláště, když projdu seznam osobností, které tatáž nemoc postihla. Kéž by jednou o mně svět slyšel, jako o E. Hemingway, Majakovském, da Vinci, Cézanne, van Gogh....
Naštěstí mne nikdo v nemoci neopustil. Tím míním mé dcery. Ty dobře chápou, že, když je mi depresivně mizerně, nemá se mnou cokoliv dělat. Hlavně mi neříkat, že to zvládnu, že bude dobře. To jsou zbytečná slova, která nemocnému neuleví, naopak jej posílí ve vědomí, že on to stejně nezvládne. Ovšem v mém manijním období, kdy jsem schopna přes internet objednávat věci, coby dárky pro kohokoliv, mne drží při zemi. Během let jsem se naučila trochu, alespoň trochu, omezovat všeobímající snahy každému prostřednictvím dárků dělat radost. Tedy, když mne to chytne, naobjednávám - tj. udělám si seznam. Nazítří jej seškrtám, další den zase seškrtám, když to dobře dopadne další den, rovnou seznam vyhodím. Ale dá to fušku a sebeovládání plné smutku.
Paraela: opustit člověka s bi-po, tak, jak já to vidím, není dobře. Ztratí svůj jediný bod. Je to další pecka do jeho depresivního údolí.
Já jsem se rozvedla díky své bi-po kvůli tomu, že mne můj bývalý v této nemoci ještě více utvrzoval: "Vidíš, jak jsi neschopná....jak nic nezvládneš...nedokážeš...!" A když mi bylo nejhůř a nemohla jsem se ani umýt, nutil mne psát: "Piš, musíš psát..!" Jenže já jsem nedokázala ani zapnout počítač, natož vyvrbit smysluplnou větu. O to víc mi bylo hůř, zase jsem to nedokázala. A tehdy, vedle něj, silně převažovala období plná deprese, manijní fáze si dnes už z té dob nevbavuji.
Takže otázka, v tomto konkrétním případě stojí: Opustit člověka s bi-po, či má člověk s bi-po opustit onoho zdravého (?) partnera?
