Poslouchám cizí rozhovory a nestydím se za to. Prý je to neslušné, ale jak si mám zacpat uši, nemám-li sluchátka, když v tramvaji na sedadlech za mnou bodrá paní vypráví své, snad, přítelkyni něco neuvěřitelného?
Co já se všechno už dozvěděla! Témata byla a jsou různá: od počasí, zaměstnání, děti, po nemožnou tchýni, pokles testosteronu manžela, pitomého šéfa až po beznaděj nad přípravou večeře. Ovšem nemoci vedou, ale to mne moc nebere.
A ta krásná hovorová čeština, tolik barevná a okouzlující s nevšedními novotvary i paskvily. Zvláště je rozšířené, jak vidno v titulku, kumulování zájmen. Když jsem tuto větu vyslechla fakt jsem nevěděla komu ona dívčina či žena vlastně tu ruku zlomila. Sobě? Té paní, která to vyprávěla nebo té, která to poslouchala? A hned mi naskočila asociace na, v době někdejší, tolik používané zájmeno "nám". Letmo připomenu scénu z filmu Marečku, podejte mi pero, volně parafrázováno. Ředitel školy na třídní schůzce: "Oni si ti žáci nám chodí se špinavým krkem!"
Tuhle v tramvaji stála na plošině uprostřed dvě krásná děvčata. Na zastávce nastupovala mamina s kočárkem, rejdovala na plošinu. Dlouhovlasá blondýnka, zmalovaná jak moravská truhla, pravila té druhé v kraťasech a výstavní kabelkou: "Vysmahni, vole!"
Včera v devět hodin ráno jsem si na zastávce přisedla k velmi upravené, starší dámě, odhadla jsem ji tak na osmdesát let. Pěkné vlasy, halenka, suknička, plátěná kabela. Začala sama: "Už to pálí od rána, jdu nakoupit pár věcí. Volala jsem s dcerou v Karviné, říkala, že tam prší, ale ona se stejně pořád potí, je v přechodu. A když se nepotí, tak tam nemohou dýchat. Já v tomto počasí nemohu spát. Tak si večer vyndám zuby, přikryji se prostěradlem a říkám si, že už mi chybí jen ta cedulka na palci, aby mne strčili do penálu. Od pondělka se má počasí zase zhoršit, teploty prý spadnou až o deset stupňů. To by se člověk zbláznil, tři dny vedro, tři dny zima. Zkurvené počasí!"
