Od Billa k Bertovi, aneb zase u pokladny

Po krátkém, ne zrovna přesvědčivém, působení na pokladně u Billa, kde jsem nezvládla osmihodinové směny ve stoje u pokladny, jsem zakotvila (prozatím) u Bertíka. Tady mohu svých šest hodin na pokladně sedět, byť se svou

korpulentní figurou mám problém, abych se do vymezeného prostoru vůbec vtěsnala. Jedno kolečko otáčecí židle tudíž musí trčet do chodbičky, kudy chodí zákazníci k další pokladně; už jsem se naučila držet balanc. Vadí mi, že se zákazníci pohybují za mými nechráněnými zády, projíždějí s naloženými vozíky, kočárky, vzájemně se postrkují. Zvířata i lidé si automaticky záda chrání.

Nestěžuji si, dala jsem se na tuto práci dobrovolně, mám důchod nad celostátním průměrem, ale chci si vydělat na dovolenou.

Zajímají mne lidé; a toto je skutečně místo k nezaplacení. Za šestihodinovou směnu obsloužím/zinkasuji cca 250 lidí. Pohazuji nad skenerem velká balení různých vod a minerálek, děsím se drobných balení různých oříšků, jejichž obaly jsou voskované a skener z nich kód prostě nečte, tak to flákám ručně, zase se to zdržuje, zákazníci ve frontě vzdychají....to jsou jen technické problémy.

Nezapírám, padne i dýško. Za směnu tak patnáct korun. Ale to se hodí. Jak se po jedné hodině odpolední trousí děti ze školy, ony kupují obvykle žvýkačky, brambůrky a energetické nápoje, kolikrát se stane: "Jé, paní, patnáct korun? Já mám jenom dvanáct"! Tak to dorazím z těch dýšek, jinak bych musela volat manažera na storno a dítě by odešlo bez "nákupu". Jiné děcko při minimální platbě vytáhne dvoustovku, pečlivě složenou do 4cm čtverečních a já zuřím, jak ti mladí s penězi zacházejí, navíc to tahají po kapsách. Totálně mne dorazil asi desetiletý chlapeček, který za své brambůrky vytáhl dvacertieurovku. Často platí i kartami. Většinou ti malí tisknou drobné mince v dlani a já je pak přebírám úplně zahřáté. ti větší, opupínkovaní, mají dlaně studené a vlhké, to když se jich náhodou dotknu. Už si dávám pozor. 

Nemohu říci, kdy je u pokladny volněji, davy lidí jsou nekonečně, i po Vánocích. Pořádný šrumec nastává po třetí hodině, kdy jdou lidi ze zaměstnání. Jsme totiž na sídlišti, hnedka vedle zastávky tramvaje. Nákupy se však omezí na osm až deset položek. Okolo čtvrté chodí obden starý pán s francouzskými holemi, vozík naložený tradičně - basa piva, sedmička vína a láhev tuzemáku. V dobrém rozmaru mu povídám: "Že nepřijdete dopoledne, když tu nejdou pracující !". Zamyslel se a pravil: "No, když já dopoledne chodím po doktorech!". Hm, tak to budou játra, slinivka a ledviny.

Zřejmě jsou lidi přesvědčeni, že nejpohodlněji nakoupí večer, že obchod bude prázdný. U nás se zavírá v devět a od sedmi je nával jak hrom. Ve většině případů to nejsou lidi, kteří se vracejí z práce. Matky s malými dětmi, důchodci, vystajlingovaní partneři. A vůbec to nejsou nákupy typu: zapomněla jsem droždí, honem něco k večeři, housky na ráno. Za pět minut devět markuji nákup za dva tisíce, ve frontě podupává dalších pět zákazníků, vozíky jim přetékají. Ale co, já jsem tu od toho, jsem placená od hodiny. Jenže pak musím spočítat pokladnu, stravenky, lístky od flašek, a to už dávám Bertíkovi navrch a zadara.

Však i veselých historek je nepřeberně! To, když, například pán vyvalí na pás velkou tašku, v níž cinkají lahve piva. "Je to klekánice nebo jede pan Lorenc?", neubráním se, a už se smějeme. A lidi na filmové hlášky fakt zabírají.

Pak tu mám lid cizokrajný. Ty z bývalého východního bloku poznáte na první pohled. Chlapi v montérkách od malty obvykle kupují alkohol, vysázejí peníze a čekají na korunu zpátky. Ženy od tamtéž jsou slušně oblečené, ale pusu neotevřou, maximálně procedí ne-ro-zu-mim. Černooká paní zahalená v šátku mi na prstech ukazuje, že v sáčku má dvanáct rohlíků. "Twelve?". Jak se potěšila. Nemohu opomenout staršího elegantního pána s knírkem, tuzemce. Nějak mi při vracení peněz uniklo francouzské slovíčko ("merde" to nebylo!!!!), a už jsem byla jeho. Vždy spolu prohodíme něco zdvořilostních francouzských frází a usmíváme se.

To jsou okamžiky, kdy vám náladu nezkalí ani maník, který se snaží platit pěti stokorunovými stravenkami z r. 2017, které už nesmíme brát. Ovšem tvrdil, že psali na internetu (!), že do 10.1. stravenky platí. A začala to řešit fronta:

- Tak mu je vemte, když to psali na internetu!

- Co s těmi stravenkami má dělat?

- Může si to někde vyměnit?

- To by bylo škoda je tak je vyhodit!

- Pani, vy nečtete internet?