Ještě tak před dvaceti lety, když se chlapi sešli, mluvili o vojně. A my holky o porodech. Se zrušením povinné vojenské služby chlapům téma ubylo, avšak holky rodí dál a to jim nikdo nevezme.
Babička mé babičky šla tak jednou na trávu a domů se vrátila s miminkem, zavinutým v šátku, hovícím si nahoře na trávě v nůši, prapra přesekla pupeční šňůru srpem. To bylo doma radosti! Když rodila má babička prvorozeného za pomoci porodní báby, seděl děda v té kuchyni na stoličce u kamen a přemítal nad jménem synáčka.
V létě roku 1978 otevřeli v Rakovníku nový nemocniční pavilón, ve kterém se v osmém poschodí nacházelo porodnické oddělení. Jak jinak, v proslulém městě kachliček, byl jeden box vyveden v růžové barvě, druhý modré. Tehdy se nám o ultrazvuku mohlo tak zdát, pohlaví děťátka bylo překvapením do poslední chvíle.
Toho září jsem v modrém boxu povila za dramatických okolností dcerušku o porodní váze 3950g. Ale na svět se jí nechtělo. Došlo na tzv. vysoké kleště, které se už dnes nepoužívají. Porodnické kleště však ano, cituji z lékařských zdrojů:
"Bez porodnických kleští by celá řada situací nebyla řešitelná. Přestože uváděné komplikace vypadají na první pohled hrozivě, je třeba si uvědomit, že k nim dochází zcela výjimečně, navíc v situacích krajní nouze, kdy oddalování klešťové operace v obavě z možných komplikací by zcela jistě vedlo k smrti nebo nevratnému poškození plodu. V rukou zkušeného porodníka jsou kleště bezpečným nástrojem, který i v moderním porodnictví má své nezastupitelné místo."
Děťátko mělo všechny končetiny, vypadalo spokojeně, ale byla jsem pediatrem varována, že je rizikové, neboť mu kleště byly nasazeny na spánky a budeme muset chodit pravidelně na neuropsychické vyšetření. Všechno dopadlo dobře, dnes už je z dcery velká zdravá holka.
Ale musím se pozastavit nad, v té době, hypermoderním vybavením porodního sálu. Koženkové úzké lůžko ve vodorovné poloze, z kterého jsem úspěšně při předporodních dvaadevadesáti kilech, přetékala. Dostala jsem jen polštář pod hlavu a dvě flašky Agolutinu, aby se porod urychlil. Ani mi za těch jedenáct hodin nedali napít. V slabé chvilce jsem chytila porodní asistentku za ruku. Zvolala: "Zlomíte mi malíček!" Kdybych mohla, jednu bych jí vypálila. Dva lékaři a několik sestřiček se snažilo. Dítě po narození neplakalo. Vzali jej někam vedle, slyšela jsem jen poplácávání a jak lékař říkal: "Tak zaplač, zaplač." A najednou miminko kýchlo a bylo dobře.
Vzpomněla jsem si na tuto epizodu v souvislosti s třetím porodem vévodkyně Kate. Jak jí to přeji, že mohla s miminkem opustit porodnici krásná a spokojená. Přirozeně měla víc než standardní péči, to přísluší jejímu stavu.
Ale současně musím vyzdvihnout péči o matku a dítě, konkrétně ve Fakultní nemocnici Lochotín v Plzni. Zde se narodil mé dceři, zcela řadové mamince, malilinkatý Péťa s porodní váhou 800g. Vypiplali jej. Dnes je z něj veselý a zdravý čtyřletý klučina.
