"No, jestli bude sněhoz, pojedeme na Špičes, jinak čubas!"

Po šichtě na pokladně u Alberta jsem si  venku sedla na lavičku, v tomto nehostinném počasí, a konečně si zapálila. Pro lidi spěchající do/z obchodu jsem byla za exota, zvláště, když vedle mne stál vozík naložený nákupem,  

který jsem pořídila již jako civilní občan.

A tak mi bylo vyslechnouti tuto větu, uvedenou v titulku, který pronesl maník s mobilem na uchu. No, chvíli trvalo, než jsem si to převedla do normálního jazyka. Zřejmě pán čeká na sníh, aby mohl jet na Špičák a pak se s tím druhým neotřelým výrazem rozloučil. My jsme říkávali čau, pak ČUS, to byl jinak pozdrav věznů (Čekám Urputně Svobodu), posléze čubus. No, doba jde dál.

Jen jsem přeložila nákup do tašek a vozík zaparkovala na stání, slyším: "Žrát máme co, chlastat máme co, tady mám pytlík vajglů!" Čtveřice chlapů si plánovala udělat hezký večer.

Jen toho pejska, na kterého jeden z nich zařval: "Už mě neser!", mi bylo líto.

Tož tak.

Autor: Jana Mrázková | středa 17.1.2018 22:56 | karma článku: 23,22 | přečteno: 988x