Mrzí mne to dodnes a bude mrzet dál. Nezeptala jsem se včas mých prarodičů na tolik a tolik věcí, mám spoustu otázek, které mi nikdo z nich, ale i nikdo jiný nezodpoví.
Ptávala jsem se své babičky Růži (z matčiny strany), protože jsem s ní bývala v častějším kontaktu. "Babi, jaké to bylo, když jsi měla svatbu?" Má otázka byla cílená, protože jsem z minulosti věděla, že rod Palkosků (babička) a Přibylů (děda) byly čeští Kapuleti a Montekové v malé středočeské vesnici. Kdysi dávno starosta z jednoho rodu upřel jedinci z rodu druhého pole. Od té doby se táhla nevraživost. Když můj cholerický praděd Palkoska zjistil, že dcera zahořela láskou k Václavovi z rodu znepřáteleného, nejdřív ji přetáhl potěhem a zařval něco takového, že jen přes jeho mrtvolu, prababička se jen křižovala.
Časem vyměkl, když mu vesničtí domluvili, že by se konečně mezi oběma rody mohla zakopat válečná sekera. Na jaře 1932 se konala u Palkosků svatba na zahradě pod rozkvetlou hrušní. Nám, potomkům, zůstala svatební fotografie, babička Růža má rozkošný krajkový čepec do čela a děda Václav je štajf. Bodejť by se babičce Václav nelíbil! Jeho rodina měla ve vsi obchůdek, a jak mi vypravoval, když se chystal na rande s babičkou, ulomil vždy v krámu kus "čekulády" a vzal jej své milé. Ani o sem tam nějaký peníz neměl nouzi, v nestřeženém okamžiku sáhl v obchodu do šuplíku a už bylo pár korun, které hodlal utratit na tancovačce.
Jeho matka Veronika a otec Vojtěch syna Václava bedlivě střežili. Nesměl se s tím děvčetem (Růžou), co pocházela z rodu zlotřilého starosty setkávat. Můj děda Václav, a to byla velká vzácnost, měl svůj vlastní pokoj. Přes chodbu pak žili jeho rodiče, za jejich pokojem byl obchod. Oni byli "lepší" lidí, když už měli obchod, tak svému synovi Václavovi pořídili jízdní kolo. Děda ho měl v pokoji, když celý dům usnul, kolo vyndal oknem ven, šup za ním a už drandil za milou nebo na tancovačky. Musel se vrátit za ranního kuropění, aby včas poklidil v chlévě.
Jednoho pozdního večera se tak chystal ven, kolo už bylo před domem na chodníku, když zaznamenal kroky v síni. Rychle skočil do skříně a zavřel se. Slyšel, jak má prababička Veronika vešla a křikla na pradědu Vojtěcha: "Ten kluk zmizel!" Praděd Vojtěch přitáhl v podvlékačkách, protíral si oči, bylo mu to celkem jedno, asi si vzpomněl na svá mladá léta. Ale prababička Veronika ne: "Pacholek jeden, alespoň se kouknu, jaké si vzal šaty!" A otevřela skříň! Krčil se tam děda Václav a toho dne bylo po tancovačce.
Po mnoha letech od této příhody i mne děda Václav na hasičském bálu pěkně vytočil, tedy v tanci, a valčíček doleva, to byla sláva.
