Mám na mysli dříve proklamované, dnes směšné heslo: "Poručíme větru, dešti". Myslím, že to bylo zcela nejnebezpečnější heslo z jiných té doby.
Rozum jsem začala brát někdy po roce 1960 a s výše zmíněném heslem jsem se setkala o dost později. Jeho obsah jsem nechápala. V zimě byla zima, mráz a sníh, v létě bylo teplo, sluníčko a hezky. Ve své naivitě jsem nevěděla proč máme něčemu poroučet, když to funguje docela dobře.
V jedno letní odpoledne v našem tranzistoráku zpívala Judita Čeřovská: "Je po dešti a kosové si štěstím pletou noty...." Byla jsem bez sebe. Jak to ví, že tu zrovna přestalo pršet? Vždyť je tam někde v Praze, v rádiu!
Rádio bylo naším spojením se světem. Šlo u nás prakticky od rána do večera. Co si pamatuji, viseli jsme na něm s bráchou někdy po Novém roku, asi kolem roku 1963, protože zima byla opravdu krutá. Jak jsme tiše doufali, byly vyhlášeny uhelné prázdniny, nemuseli jsme do školy dalších čtrnáct dní! Jestli se nepletu, pak je ještě o týden prodloužili. Tehdy jsem pochopila, že větru ani dešti, natož mrazu se nedá poručit.
Zprofanované heslo skončilo v propadlišti dějin. Jenže to letošní léto dalo všem zabrat. Chmelaři a zemědělci sčítají ztráty, provozovatelé koupališť pak výdělky. Hasiči se bohužel nezastavili. Když je teplá zima, zase si rvou vlasy provozovatelé vleků. Holt je všude něco.
Asi to tak má být. Ona ta příroda si nenechá od nás všechno líbit. Brání se tak, jak dovede. A nenechá nám nic zadarmo.
Ale proč auscherechnet mně? Která v prázdninovém vedru musela chodit do práce, propotila se v tramvaji, umdlévala na zastávkách. A taky nesouhlasím s likvidací deštných pralesů.
