Pravila paní Matesová, když jsme se ráno potkaly s našimi pejsky na špacíru. Tedy, ona se jmenuje jinak, a já taky nejsem Žolíková. Jenže to máme tak vymyšlené: My pejskaři se obvykle při prvním setkání ptáváme na jméno pejska,
nikoliv příjmení majitele. Musela jsem se dnes paní Matesové přiznat, že si nemyslím, že umím psát blogy a proto již deset měsíců v této oblasti stagnuji. "Blbost," pravila ta moudrá sousedka, "trénink dělá mistra! Máte za sebou víc než sto devadesát blogů"
Tak jsem tady zas a za nic neručím. Během těch deset měsíců jsem měla milión námětů, poznatků a postřehů, jen otázka zpracování mě vždy uzemnila. Pomyšlení, že zplodím (na fakultě jsme tomu říkali "porodím") blábol, zmrazilo prsty nad klávesnicí. A já píši všemi deseti! Zase otřepaná blbost. Píšeme ve skutečnosti devíti, tedy osmi, devátým (palcem) ovládáme mezerník; já pravým. Můj levý palec všechny roky zahálí.
Dnešek byl fakt hutný, měla jsem nějaké pochůzky, prvotní odhad byl tak na hodinu. Tedy Plzeň je v tomto ohledu fantastická, je tu všechno a hlavně blízko, i když bydlím na předměstí. První, velice příjemný, až krásný, zážitek se odehrál ve velkoprodejně s elektromateriálem. Potřebovala jsem lepší žárovku pod linku v kuchyni. V tomto obchodě to chodí jak v bance nebo na poště. Zmáčknete příslušné tlačítko a přijde si pro vás maník. Měla jsem štěstí, dorazil ten pán, před kterým jsem nedávno předvedla etudu "malá, tlustá, blbá". Není divu, že si mne pamatoval. Hned mi z chladničky na účet podniku daroval flaštičku jemně perlivé vody (fakt jsem se potila jak prase), poradil, předvedl několik modelů, doporučil optimální variantu i nabídl AAA baterky do ovladače. Více takých! Vybavila jsem pak pár dalších nutných věcí, uondána se svou šejdrem páteří jsem usedla na lavičku. Dole se válela plechovka od energetického nápoje a vedle! Dámská peněženka! Letmo jsem skoukla obsah, bankovky žádné, jen pár mincí. Ale hlavně občanka, kartička zdravotní pojišťovny a hafo karet z obchodů.
Z domova volám městskou policii, no, dispečer si seděl na uších i mozku, měl-li nějaký. Šlo mi o to, aby informovali paní, že doklady jsou na světě, adresu jsem nahlásila podle občanky. Na dispečerského strážníka to bylo nějak moc, tak, že mi prý posílá hlídku. Ať žije hospodárnost, aneb náklady nás nezajímají! Dorazil mladý, rozumný chlapec, prohledal peněženku, v tajné kapsičce našel tři tisícikoruny úhledně poskládané do malého čtverečku sepnuté kancelářskou sponkou. Miniaturním písmem sepsal seznam zajištěného obsahu peněženky (a že toho tam bylo! Lístečky s telefonními čísly, šest vizitkových fotek …) na rubovou stranu hlášenky o velikosti A5. A že prý peněženku rovnou zaveze majitelce, ale, že jí nemůže říci jméno nálezkyně. Jejda, o to mi vůbec nešlo.
Zhruba před třemi lety jsem už taky peněženku našla. Tentokrát u Alberta, když jsem vytahovala vozík. Ležela tam. Byla v ní i platební karta včetně dalších dokladů. Podle občanky jsem zjistila adresu, naštěstí to nebylo daleko, donesla jsem jí majitelce. Celá radostná mi přes mé zdráhání darovala flašku medu.
Ještě se musím vrátit na začátek. Taky jsem pravila paní Matesové, že dalším důvodem proč netvořím blogy je, že se vydovádím v deníku, který si už druhým rokem denně píšu. Je to báječná věc, cvičit si v důchodcovském věku ruku. Stačí letmý pohled na první zápisy. Ten rukopis! Utrpení! Už jsem se vypsala. A mám dalšího koníčka. Vždy jsem ráda šila, ostatně tenkrát to byla nezbytnost. Jenže dnes už jsou dcery velké, bazary se super látkami neexistují, látky jsou vesměs drahé a pro sebe? Spotřeba jak na vojenský stan. Minimalizace, to je téma dne. Tak jsem se dala na patchwork. Pořídila jsem pomůcky za bratru dvě tisícovky a tak to koukám využít. Moc mě to baví. Jak vidím na YOUTUBE, americké dámy mívají šicí dílny, Kdyby viděly, jak boxuji s plotnou, šicím strojem a žehličkou v kuchyni pronajatého bytečku 1+1, jistě by mne navrhly na šicího Oscara.
Já jsem vás varovala na začátku, tento blog za nic nestojí. Byl to jen takový hutný den. I ten Žolík už padl.
Pa.
