sice levou rukou, ten můj Jeník, jehož už příští rok čeká škola. Ale tentokrát u stromečku se choval jako správný chlap, dokonce hasič, protože, když se jeho táta po rozbalování dárků, chystal opět zapálit prskavky,
tak Jenda, byť jej rozptylovalo tolik dárků, včetně té úžasné velké tabule na psaní, si narazil nadělenou modrou čepici s nápisem HASIČI a zaujal u stromečku pozici tzv. štajf. Svalili jsme se všichni smíchy, on tam stál, držel vartu, pejsek vzdychl,věnoval se kostičce a malý Péťa zrovna objevoval rozdíl mezi sanitkou a vozíčkem.
A já jsem byla moc pyšná babička, že jsem tuto čapku objevila v nějakém e-shopu. Taky jak jinak, mám na brouzdání čas, nechávám si to posílat do výdejen, je to lacinější než na poštu a ještě se projdu po městě. I když dost těžko vysvětluji pejskovi, že musí zůstat doma sám. Ale už si zvyká, jak si vezmu sváteční bundu a boty, dostane dlouhou kousací tyčinku, ví, že panička prchá.
No, my babičky jsem už takové. Vlastní děti jsme odkojily, možná ani to ne, foukly do jeslí a školek; šup do práce. Ta mladší dceruška měla fakt osmnáct měsíců, kdy šla do jeslí. Rvalo mi to srdce, ale jako Češka na Slovensku jsem byla ráda, že jsem s humanitním vzděláním našla místo. Vstávala jsem v pět ráno, vše nachystala a s dětmi vyrážela před šestou. Bylo to kruté, jen kvůli tomu, abych byla v půl osmé v práci. Odevzdat dítě do jeslí, tramvaj, odevzdat druhé dítě do školky, tramvaj, autobus, štreka do práce, kam jsem dorazila tradičně vyčerpaná. A odpoledne v opačném gardu.
Bylo mi hrozně, když jsem ráno v jesličkách viděla, jak se Bětka k tetě rozběhla mazlila se s ní. Možná bych se měla radovat, že dítě je tam rádo, ale na tetu jsem žárlila a uvědomovala si, že ji malá zná více než mne. Mne, která ji po čtvrté hodině vyzvednu, jdeme do obchodu, kde sedí u košíků se starší ségrou, kterou jsem mezi tím vyzdvihla ze školky. Doma pak chvilička hraní, večeře, do vany a rychle spát, protože ráno brzy vstáváme. Nemohla sem si však nechat ujít tu poslední chvíli s nimi, naložily se, holky, do jedné postele a četla jsem jim, milovaly Pohádky z mechu a kapradí, později Děti z Bullerbynu. Já bych četla do rána, měnila hlasy......Jak bych ten čas chtěla vrátit!
Tuhle jsem Jeníkovi povídala, že by tu mohl u mne spát. Ale, že neručím, když budu mít v noci hlad, že bych ho mohla sníst. To bylo hned po tom, kdy jsem jej kousla ze srandy do ramene. Jejda, ale jsem si zadělala! Uběhlo pár týdnů, povídám - Jendo, tak bys mohl u mne spát! "Babi, nééééé, ty bys mne snědla!"
Zítra jdeme spolu do města. Je to slušný kluk a umí se chovat. Když včera ke mně přišli a viděl dárky, které jim tu nechal Ježíšek, spiklenecky na mne mrkal: "Tak potom, babi, až si dáme tvojí polívku! Pak se na ně podíváme!"
Tak nevím, jestli zvítězil hlad nebo zvědavost.
