Ano, vypůjčila jsem si název blogu od Semaforu, ale nemohu jinak definovat současný stav své mozkovny. Trvá to již déle, i když se bráním zuby nehty, ale s přibývajícím létem, snad i jak to sluníčko připaluje, blbnu s prodejci čehokoliv na kvadrát.
Však to sami znáte. Každý den vylovím ze schránky kupu letáků a okamžitě separuji do přiložené krabice. Globus nééé, to mám daleko, Kaufland nééé, tam jsou fronty u pokladen, Norma nééé, to ani nevím kde to tu je, různé elektro shopy, případně nábytky nééé, nic nepotřebuji. Ale jíst musím, takže v úvahu přichází nejbližší Penny (tam mám kartu na slevy!) nebo Albert.
Koneckonců to je každého věc, kde si nakoupí podle libosti. Nejsou daleko doby, kdy důchodci bylo sto sjezdit s vozíčkem celé město, jen aby nakoupili máslo jen o trochu levněji než v nejbližším obchodě. To byla válečná generace, která střádala vše možné za účelem relativně minimálního, ale pochopitelného zisku. Věková hranice se posunula. Dnes už i čilá třicátnice přejede celé město, vystojí frontu u pokladen, opět se tramvají dotrmácí zpět, aby v ruce třímala Bébé sušenky, které koupila o dvě koruny výhodněji než v prodejně pod nosem. To není fikce, to je fakt.
Jako nezaměstnaný jedinec s invalidním důchodem se též musím rozmýšlet kde co, jak a za co nakoupím. Jako zcela pohodlný jedinec si počkám, až v Penny nebo Albertu bude třeba rýže v akci a pak ji koupím. Ale pozor! Mít peníze v zásobách není ekonomické řešení. Takže u mne ve spíži maximálně najdete špagety, konzervu fazolí a balíček sójových plátků. V ledničce mám mimo světýlka čtyři vejce, dva jogurty, paštiku, rajčata a okurky. S tím vystačím celý víkend.
Pak jsou tu další akce. Pořád mi do mailu chodí nějaké Slevíny, Slevouchery, Pepy a podobně. Jakoby se spikly! Všude nabízejí za super ceny wellness pobyty pro dva se spoustou aktivit. Kruci, nevědí, že po dvou rozvodech jsem sama a nikam, ale hlavně NIKÝM nechci kamkoliv jet!
Útočí na nás ze všech stran – kup si, kup, je to výhodné, je to laciné, to se už nebude opakovat!
Učili nás ve škole, tehdy na specializaci propagace (reklama se neříkalo), že se nesmí říkat společnosti, že něco je nejlepší, že to není fér. Obcházelo se to tudíž různými způsoby, např. „jednička na trhu“, „číslo jedna mezi…“ apod. To bylo v socialistické ČSSR, ale všimněte si, že i dnes italská Galbani v reklamě na mozarellu používá „no 1“.
Vynalézavost prodejců opravdu nezná mezí. Dorazila mne upoutávka nejmenované cestovní kanceláře zhruba v tomto smyslu: „Báječná osmidenní dovolená v Turecku se snídaní zdarma!“
Jana Mrázková
