Ještě teď, po týdnu, je mi to z toho zle, ale i do smíchu. Stála jsem s pejskem na refýži, čekala, až nám padne zelená, než přejdeme silnici s dvěma pruhy na Klatovské od Borů, pozorovala naproti přicházející skupinu policistů.
Evidentně byli v dobrém rozmaru, mladí, veselí, stáli pak proti mně na šest metrů, příznivě naladěni, možná šli z oběda. Bavili se tím, jak jsem přemlouvala pejska, že musíme čekat na zelenou, ten se rval dopředu, aniž by tušil, že právě míříme k frizérce, která z něj opět udělá hladkosrstého voříška a la knírač.
Musím předeslat, že jsem při přechodu jakékoliv komunikace silniční velice opatrná, viděla jsem kdysi jak před strahovským stadionem navečer sestřelilo auto holku, boty letěly, ten její křik, zvedl se mi pajšl a utíkala zbaběle pryč.
Takže teď jsem na Chodském náměstí v Plzni čekala s pejskem na refýži, pozorovala zprava přijíždějící auta ve dvou pruzích, už mají červenou, ale čekám až opravdu ZASTAVÍ, Taky jsou tu ostatně případy, kdy červená neznamená pro každého řidiče zrovna STOP. Čili nyní auta stopro stojí, mají červenou, já se s pejskem vydala z refýže na chodník. Proč ti policajti stojí? Kruci, jen jsem k nim docházela, vidím, že na "mém" semaforu je stále červená! Fakt situace takříkajíc na prdel. Oni stojí, s tím, že si mě vychutnají.
"Ježíšmarjá, dámy a pánové, já šla na červenou! Já, tak pečlivá! Viděla z vás z dálky, jak přicházíte, zrovna jsem si říkala, cože tady nacvičujete, vidíte, jak jsem jsem opatrná......však auta stála, měla červenou. Sakra, já taky!"
No, měli ze mne srandu, ale já se pěkně orosila.
Kruci, zrovna já, která šílí, když jedinci s francouzskými holemi a věkem 80+ přecházejí u nás velice frekventovanou výpadovku na Plasy mimo přechod, dopádlují kdo středu komunikace, kde jezdí tramvaje. Nebo tuhle, jak ta babka s dědou, kteří též pamatovali tatíčka Masaryka, přecházeli, když už houkala sanitka, všechna auta uhýbala, případně stála, jen ti dva statečné hurá přes silnici.
Nestačila jsem si všimnout, možná měli sluchátka a v nich DUC, DUC!
