Možná by mne to ani netrklo, kdyby Petr Vacek v sestřihu Všechnopárty nelíčil, jak vodou z vany, kde se vykoupal, splachuje záchod.
Co se týká šetření vodou a la Vacek, tak, tohle u mne nehrozí. Ve vaně se neválím, jen se sprchuji. My jsme doma měli jen sprchovací kout a rodiče bráchu a mě měli k tomu, abychom si tam vměstnali ještě kýbl. Tedy nejdřív se osprchovat, pak voda tekla do kýblu, tu včas zastavit. Namydlit žínku a z toho kýble se mýt, ten posléze vykydnout a znova se osprchovat. Na závěr pak ledovou sprchu. Tuto potupnou proceduru s kýblem jsem od mala odmítala, boxovat se s kbelíkem, když jsem se mohla kroutit pod proudem vody ze sprchy, mezitím do ní zpívat a řvát při té ledovce. Jenže u mých rodičů to nebyla snaha o hospodaření s vodou, to se tenkrát ještě nenosilo, ale o šetření plynu z průtokového ohřívače, takto karmy. Tehdy jsme vůbec netušili, co slovo KARMA znamená, jen jsme jej přijali jako fakt.
Průběhem let, koketováním s východoasijskou kulturou, jógou a tai-tchi, jsem se se termínem KARMA setkala, ale nějak mi to nešlo do holportu s naším průtokovým ohřívačem. Po letech, zcela náhodou, vyšlo najevo, že objevitelem průtokového ohřívače tohoto typu byl KARel MAcháček, a bylo jasno.
A proč se nevyvaluji ve vaně? Protože jsem vorvaň a z vany neumím vylézt. Nikdy jsem to vlastně nepraktikovala, protože jsem byla přesvědčena, že bych se tam nudila. To ještě nebyla doba, jako dnes - všude možně svíčky, pohár se šampaňským, lístky růží. Mně tehdy nezbývalo, než po špacíru se psem, vyžehlením pyžámek pro děti do školky, pověšením prádla, opláchnutím nádobí a podobných prozaických praktik, prostě skočit do vany a osprchovat se. Nejdřív se do vany ohnout a umýt si vlasy. Nesnáším totiž, když mi voda ze sprchy teče na hlavu.
A tak jsem vrazila hlavu v předklonu do vany, dveře do koupelny otevřené. Jak se tak šampónuji, na záda mi přistála naše andulka Andy.
Začala jsem nahlas lamentovat: "Ty, ďáble, to mi nedáš ani pokoj v té koupelně? Okamžitě slez, však já si na tebe chvíli najdu! Co chvíli! Hodinu s tebou budu! Né, nech mě, teď né! Ale jo, já tě mám ráda, jenže si myju vlasy, tak prosím tě potom, vydrž!"
Druhý den se na mne soused z bytu nad námi mlsně díval a zdálo se mi, i že mrkl. Trvalo týden, než mi došlo, že v koupelnovém umakartovém jádru musel slyšet všechno,
Ovšem jednoho dne jsem skutečně do vany ulehla, ale vzala si s sebou časopis. Když jsem usoudila, že toho bylo dost, vytáhla jsem zátku, voda unikla a já se nemohla dostat ven. Manžel mne horko těžko vytáhl, bylo to hrozné.
Příští rok jsem jela do lázní a varovala lázeňské osoby, že neumím z vany vylézt. Naučili mne fintu. Nevypouštět vodu, otočit se na břicho, postavit se na čtyři, nějak vystrčit nejdřív jednu nohu, pak druhou. Fungovalo to.
A teď s tou dešťovkou a šetření s vodou, jak jsem plánovala psát na začátku. Ve čtvrtém patře paneláku si dešťovky neužijete. Ale šetřím. Ráno, když pejskovi měním vodu, tou z misky zaliji truhlík s květinkami za oknem. To se opakuje odpoledne i večer. Mám tam v truhlíku afrikány, aby mi mrchy nelítali do bytu, pak krásnou petúnii, super olivu, drobnokvěté karafiáty a smrček/bonsai. Voskovku a chryzatménu /jak se to píše?/ jsem zasadila za barák, ať se potěší i jiní. Když jdeme ráno s pejskem ven, nosím flaštičku vody a ty mé květinky zalévám.
Konečně se dostávám k domácímu šetření vodou. Je to jednoduché, zvláště pro člověka, který, jako já, žije sám. V tom bytečku to mám tak, že z chodby vejdu do koupelny, z ni na WC. A já v té koupelně mám mrňavoučké umyvadlo, v tom se prostě nedá umýt. Tak jsem do vany foukla kbelík, nad ním se super ráno opláchnu, přes den si nad ním myji ruce a večer jej vykydnu do WC. Tedy ne, že bych přes den nesplachovala.
Jdu se osprchovat.
