Nikdy jsem na tátu na jeho jasankách neviděla na sněhu drandit, ale měl k nim vroucí vztah, připomínaly mu mládí. Na špičkách měly takové čudlíky a vázání bylo s volnou patou.
Měl je na půdě vzorně uložené, nahoře a dole spojené přezkami, v místě pod vázáním byl vsunut takový špalíček, aby zůstaly pružné.
Mé první lyžičky měly uprostřed červenou linku, asi na parádu, a vázání bylo tzv. bačkorové, to znamená, že na patě byly plné, nějaký pevnější materiál okolo paty, vepředu se bota zasunula pod přezku. Předesílám, že to bylo někdy v r. 1960, mně bylo pět let, a byť lyžování bylo nevšedním zážitkem, technické detaily už mi unikají.
Jako vše v té době, jsem i lyže a příslušenství dědila po starším bráchovi. Včetně hnědých gumových lyžařských kotníčkových bot. Ve čtvrté třídě jsme jeli se školou na lyžařský výcvik do Stříbrné v Krušných Horách. Dnes musím obdivovat naší paní učitelku, která bandu rozjívených dětiček dokázala v Rakovníku narvat do vlaku s lyžemi a ruksaky, přestoupit s nimi v Lužné do vlaku na Chomutov, vystoupit v Sokolově, přestoupit do vlaku do Kraslic, tam s nimi absolvovat exkurzi v tehdejším podniku Krajka, a autobusem se konečně dostat do Stříbrné.
Dům, kde jsme byli ubytováni patřil tehdejšímu ČLUZu, tj. České lupkové a uhelné závody, a hrozně to tam smrdělo. Jako holčička jsem nerozpoznala čím, snad nějaké spálené jídlo nebo co. Ale líbilo se mi, že každý večer, když jsme ulehli, přišla naše paní učitelka a každému dala na dobrou noc pusu.
V osmé třídě jsme tam jeli na výcvik zase, smrdělo to tam stejně a náš třídní, kterého jsme, my holky, všechny milovaly, nám večer pusu nedával. To už jsem měla lyže trochu lepší a taky lyžáky Botasky, které měly dvojité šněrování. Podařilo se mi vyhrát slalom, večer jsme měli v jídelně vyhlášení vítězů, stupně vítězů byly dvě židle a uprostřed stůl. Když mi ten milený třídní dával diplom, ptal se mne, jestli se cítím jak Claude Killy, valila jsem oči a dělala buéé, protože jsem nevědělo o co jde.
No úplně senzační byl lyžařský výcvik na Horních Mísečkách, kam jsme jeli v druháku na gymplu. Na pokoji nás bylo asi patnáct holek, vojenské palandy, a jak jsem se tak pořád svlékaly a oblékaly, všude byly mraky prachu. To stačilo kýchnout a vyvalily se chuchvalce sajrajtů.
Potom jsme byli ještě na výcviku v druháku na vysoké, ale to už nebylo tak zábavné. Jasně, od bačkorového vázání jsem dospěla až po Markera,. I lyže měly značku.
Jedno však měly všechny naše lyžařské výcviky stejné: nikdy jsme nepoužívali kotvy, lanovky a jiné technické vymoženosti. Vždy jsme pěkně poctivě do kopce šlapali v rámci kondice.
A tátovy jasanky? Jednoho dne, to mu bylo asi šedesát, usoudil, že už s nimi hory nepokoří, snesl je z půdy, opřel na dvoře o zeď a rozmlátil je sekerou.
