řekla jsem nejspíš blbě italsky, když mne ty dvě osoby ženského pohlaví oslovily v parku. Užívala jsem si na lavičce říjnového sluníčka v malém sicilském městečku a netušila, že bych mohla někoho zajímat.
Zcela zmatená jsem vystřelila z lavičky a kabelku s peněženkou přitiskla blíže k tělu. Obě ženy se však tvářily láskyplně. "No, no, já nic nechci, nechte mě být", přešla jsem do češtiny a zkřížila ruce na prsou. Ta starší řekla něco jako "cceca", asi, že jsem Češka nebo co, a hnedka listovala v knize, kterou držela v pravici. Nalezla příslušnou stránku, já pořád v děsu, a knížku mi strčila pod nos. Neměla jsem sice brýle na čtení, ale na třetí řádce jsem zaznamenala něco jako Jehova. Prchla jsem pryč, seč mi mé artrózní kolena dovolovala.
Tak na to jsem jela na Sicílii! Ale vzpomínám, to už je dost dlouho, když u nás na sídlišti ve Žluticích v sobotu dopoledne chodily dvojice jedinců s tím, že by si s námi rádi popovídali. Nejdřív jsem je odbývala tím, že je mi dobře, mám se dobře a jistě se budu mít dobře. Na ty vlezlejší pak platilo, když jsem jim řekla, že jsem dobrovolný dárce krve a už mám zlatou Jánského plaketu.
Ve skutečnosti jsem však dobrák, ale mrcha. Nabízeli mi dva maníci, kravaťáci, svého času lacinější elektriku. Tak jsem se jich zeptala, jestli mají pro mne stejnosměrný nebo střídavý proud. Protože ten střídavý bude určitě dražší, že bych tedy brala ten stejnosměrný.Mírně zmateni odešli.
Letos v červnu jsem si od jedné zásilkové služby objednala matraci. Nebyla zrovna levná a dodnes toho lituji, i když matrace je od renomované firmy. Pořád mám totiž pocit, že z ní v noci spadnu. Copak o to, jenže, jak jsem se drápkem chytla, tak mne zásilková služba co chvíli volá a nabízí mi tu super polštář, tu super peřinu. To, že mám polštář z pohankových slupek, na kterých se báječně spí, a lehkou peřinku; jim nejspíš nevysvětlím. Takže jsem to vzala natvrdo: "Ježíš, teda vy máte tak skvělé nabídky, jenže já jsem teďka v exekuci. Hned bych si u vás objednala, jenže nevím, jak to zaplatím".
Už mi nevolají.
